Obsah č. 4/2009

Seriál o jednotlivých obcích na Libavsku pokračuje Heroltovicemi. Kromě kaple sv. Izidora jsou v příspěvku informace o větrném mlýnu a bývalých i existujících křížích a hřbitově.

Téměř uprostřed obce stála na prostorné obdélné návsi k severu orientovaná kaple sv. Anny a před ní vysoký dřevěný kříž s plechovým Kristem a Bolestnou P. Marií u jeho nohou.

To už je ovšem minulost - kaple zanikla spolu se zástavbou obce v rámci vojenských akcí.

V příspěvku se dočtete nejen o samotné kapli ale i o Glashütte neboli Skelné huti, po které zůstala pouze vodní nádrž.

Se staroveským kostelem i zámkem se už čtenáři POODŘÍ seznámili v roce 2000 v článcích Libuše Dědkové. Historie obce Staré Vsi nad Ondřejnicí a zejména jejích dvou dominant - kostela sv. Jana Křtitele a renesančního zámku - je velmi zajímavá také z toho důvodu, že na obou jmenovaných stavbách i v interiérech dosud můžeme spatřit připomínky na jejich šlechtické zakladatele v podobě erbů, náhrobníků a nápisových desek.

Historie ochotnického divadla v Proskovicích začala v roce 1897, kdy Dobrovolný sbor hasičů nacvičil v období masopustu veselohru Hluchý podomek.

Je určitě dobře, že ochotnické divadlo přetrvává, byť s přestávkami, až doposud.

Dnes je nositelem ochotnických tradic v Proskovicích 1. Jarkovská divadelní společnost. Pro sezónu 2009/2010 připravila satirickou komedii N. V. Gogola "Revizor".

Třetí částí pokračuje seriál o pestrých ochotnických aktivitách ve Studénce a Butovicích. Tentokrát se autor věnuje období 1963-1989, především činnosti souborů Závodního klubu Vagonka, Klíček, Mladé podium ale i dalším.

Uvádíme celý rozhovor s panem J. Králem, který se stal ostravským Seniorem roku 2009. Může být určitě pro mnohé inspirativní.

Čtenáři POODŘÍ Vás znají z Vašich příspěvků především jako kronikáře Polanky. Jak jste se k psaní kroniky dostal a co vlastně práce kronikáře obnáší?
Kronikářem se člověk rodí, asi je to v genech. Prioritním je citový vztah k místu, ke kraji, k lidem kolem sebe, k přírodě, prostě k domovu. Z toho pak plyne snaha zachytit to písmem, fotoaparátem, kreslením, výtvarnými nebo jinými uměleckými prostředky.
Od svých dětských let si píšu denní záznamy. Jako student jsem závodil v psaní na psacím stroji. Vlevo text, vpravo klávesnice, kulomet psacího stroje... Vypůjčil jsem si obecní kroniku a po večerech jsem si ji doma celou opsal. Tak znám celý její obsah, poznal jsem přednosti, ale i nedostatky dosavadních zápisů. Začal jsem si vyrábět vlastní rukopisy či strojopisy některých témat, sbíral k nim podklady a dokumentaci, doplňoval je vlastním studiem. Tak jsem zpracoval historii škol, kostela, zámku, Husova sboru, křížů a kapliček, údaje o vedoucích osobnostech Polanky - starostech, farářích, kronikářích, ředitelích škol, poštmistrech, ale též údaje o významných rodácích z Polanky a jiných osobnostech, které prošly Polankou.
Teprve v roce 1994 jsem byl zastupitelstvem jmenován obecním kronikářem a zpětně jsem zapsal události od 1. ledna 1991, kdy byl v Polance zřízen samostatný obvod města Ostravy.
Kronikářská práce dostala systém a přehlednost. Každý roční zápis mám rozdělen do 23 samostatných kapitol tak, aby nebyl opomenut ani jediný úsek činnosti a života v obci. V názvech kapitol jsou zahrnuty například kronika a kronikář, popis obvodu, obyvatelstvo, politický a veřejný život, hospodaření úřadu, podniky a družstva, zemědělství, služby a obchod, doprava, výstavba a zvelebení obce, domy a byty, školy, kultura a osvěta, tělovýchova a sport, zdravotnictví, sociální péče, náboženský život, veřejný pořádek, péče o životní prostředí, počasí, chronologie událostí obvodu a různé. Pak jsou ještě přílohy ke kronice.
Celý text zpracovávám na počítači, konečná podoba je pak zpracována ozdobným typem písma, vytištěna a svázána do desetiletých svazků a pak uložena v Archivu města Ostravy.

V našich rozhovorech se často dotknete tématu hudby. Můžete nám více přiblížit Váš vztah k ní, ať už pasivní nebo aktivní?
Hudba je nejrozsáhlejší kapitolou mého života.
Zahrnuje především hru na housle a s ní organizování hudebního dění v Polance, založení smyčcového kvarteta a komorních souborů, hraní v kostelech, při operetách, na koncertech aj.
Druhou velkou hudební oblastí je pro mne sborový zpěv. Jako mladý učitel jsem založil a vedl dětský pěvecký sbor na škole v Polance (v době největšího rozkvětu měl 70-80 zpěváků), ten patřil k předním v okrese i v kraji. Zpívali jsme troj- i čtyřhlasé písně, umělé i lidové, každoročně pořádali koncerty pro veřejnost, společně zpívali se sbory z Krásného Pole a z Klimkovic. O prázdninách jsem jezdíval s dětmi ze sboru tábořit v přírodě pod stany, nejčastěji do údolí potoka Seziny pod Kyjovicemi.
Sám jsem léta zpíval ve Smíšeném pěveckém sboru Osvětové besedy v Polance nad Odrou. Vzpomínkou zůstaly koncerty, zájezdy, účast na Janáčkových Hukvaldech, tam zpívalo kolem 500 zpěváků z celého kraje. Po smrti sbormistra Miloše Sojky jsem sbor převzal a za významný úspěch považuji stříbrnou medaili v krajské soutěži O cenu Leoše Janáčka v roce 1969. Sbor měl kolem 40 členů, zpívali jsme sbory Smetanovy, Dvořákovy, Foerstrovu náročnou Českou píseň, Smetanovu kantátu Česká píseň, úpravy Janáčkovy a Šoupalovy, nacvičili všechny sbory z opery V studni Viléma Blodka.
Třetí hudební oblastí je pro mne dechová hudba.V Polance býval dobrý soubor. Hrávali v něm tři maminčini bratři a můj otec. Když přišla německá okupace (v Polance už v říjnu 1938), hudebníci odmítli hrát na německých oslavných akcích. Hráli jen na pohřbech, ale každou neděli dopoledne mívali zkoušky, cvičili pro své potěšení. Jezdíval jsem se učit hře na malý buben k bývalému vojenskému bubeníkovi do Třebovic. Od roku 1944, od svých dvanácti let, jsem se zapojil do kapely. Mým největším zážitkem pak byl improvizovaný koncert na náměstí v Klimkovicích 1. května 1945, v den osvobození Polanky. Nedaleko se ještě střílelo, ale my jsme společně s kapelou z Klimkovic hráli první veselé pochody... Zážitek, který už dnes sotva někdo pochopí.
Od roku 1963 mne hudebníci požádali, abych orchestr dirigoval. U té činnosti jsem zůstal, a tak je tomu letos již plných 46 let. Je to více než polovina doby trvání naší hudby, která letos oslavila 90 let své existence. Připravili jsme slavnostní koncert s pestrým programem. Vychovali jsme si "své" obecenstvo, děláme každoročně nejméně čtyři koncerty, pokaždé je plný sál kina. Jezdí k nám ze širokého okolí. Na letošním slavnostním koncertě byl přeplněný sál. Účinkovalo 30 hudebníků.
Pro dechový orchestr také komponuji, případně upravuji pro něj skladby jiných autorů, např. letos jsme uvedli melodie z operety Mamzelle Nitouche, která se tu kdysi úspěšně hrála. Z mých skladeb jsme letos zařadili valčíkovou píseň Údolí Polančice.
Kromě uvedených hudebních oblastí bych se měl ještě zmínit o aktivitách kolem tzv. "kulturních sobot". Ty jsme spolu s dobrovolnými kulturními pracovníky v obci začali realizovat po otevření nového kina a kulturního areálu - nové knihovny a malého sálu s jevištěm v roce 1973. Uplatnili jsme v nich činné soubory a schopné jednotlivce, zpěváky, recitátory, hudebníky. Každou první sobotu v měsíci byla premiéra některého uměleckého pořadu.
Prvním byl večer "Helena Salichová vzpomíná na Petra Bezruče a Leoše Janáčka". V pořadu živě vystoupila Helena Salichová, zazněly dvě písně z její sbírky upravené Leošem Janáčkem , zazpíval smíšený pěvecký sbor, zazněla sonatina jejího syna Milana Salicha pro housle a klavír aj.

Dalším tématem na které často přichází řeč je osoba Jiřího Krále.
Když můj otec Vladimír Král začal po válce pátrat po osudu svého bratrance, který se nevrátil z války, nebylo nic jasné. Jen to, že byl letcem-stíhačem a že se 8. června 1940 nevrátil z letu.Nikdo ho neviděl mrtvého. Byl nezvěstný.
Až roce 1949 přišla zpráva, že jeho hrob byl nalezen ve Francii v obci Monneville. V té chvíli bylo jasné, že se už nikdy nedozvíme podrobnosti o jeho smrti. A přece... Dal jsem si tehdy slib, že musím vypátrat jeho poslední okamžiky. Napsal jsem do té obce a vyhledal svědky. V období studené války však nebyla návštěva možná, až později jsem ta místa navštívil.Dnes už znám i jména dvou německých pilotů, které Jiří sestřelil. Ale také jméno německého letce, i jeho fotografii, který sestřelil Jiřího...Ale to by bylo delší povídání. Vrátím se k tomu na stránkách POODŘÍ v příštím roce, protože 15. března 2010 uplyne sto let od narození plk. Jiřího Krále, nejen letce-stíhače, ale hlavně zakladatele naší první vojenské skupiny v zahraničí v polském Krakově 1940.

Byl jste autorem polanského dílu v seriálu o ochotnících v POODŘÍ. Věnoval jste se rovněž ochotničení?
Podráždil jsem trochu ochotnickou veřejnost, když jsem napsal v POODŘÍ, že ochotnický spolek Petr Bezruč v Polance nad Odrou uvedl v prvním dvacetiletí po válce 88 premiér. Není to překlep, můžete si je spočítat. Jsem rád, že jsem se mohl na tak bohaté činnosti osobně podílet. Byl jsem i posledním jednatelem spolku, občas režisérem (Sto dukátů za Juana), při operetách jsem hrával 1. housle, v Půlnoční mši Petra Karvaše jsem hrál Pala, ve Stehlíkově Mordové rokli jsem hrál Slávka (jako milenec jsem tehdy režiséra zklamal) a některé další menší role. V Pasekářích jsem vytvořil lidovou muziku, pomáhal jsem kde se dalo.

Zajímalo by mne, zda jste měl možnost se potkat s některými osobnostmi, které v Polance pobývaly.
Nejvíc jsem se potkával s Helenou Salichovou, spolupracoval s ní při organizování výstav, besed a akcí pro veřejnost. Fotografoval jsem ji. Byl jsem také posledním člověkem, jemuž psala na smrtelné posteli v nemocnici v Ostravě na Fifejdách. Spolupracoval jsem s jejím synem hudebním skladatelem Milanem Salichem, ten ke mně chodíval pokaždé když přijel za maminkou z Prahy.
S dětským sborem jsme ve škole zpívali hudebnímu skladateli Miroslavu Juchelkovi, ostravskému básníkovi Jaromíru Nohavicovi (otci populárního zpěváka), manželům Daně a Emilu Zátopkovým herci Josefu Kobrovi, spolupracoval jsem s básníkem a šéfredaktorem Červeného květu Věnceslavem Juřinou, s básnířkou Lydií Romanskou-Lidmilovou.

Věnujete se, pokud vím, poněkud neobvyklé zimní sochařské tvorbě.
V zimě, pokud byl vhodný sníh, jsem stavěl dětem, později vnoučatům, ze sněhu pohádkové postavy - Sněhurku a sedm trpaslíků, Karkulku a vlka, vodníka a rusalku, Krakonoše, Tři krále, Rumcajse, Manku a Cipíska, Křemílka a Vochomůrku, v období dinosaurů i přes tři metry vysokého tyranosaura. Chodily se k nám dívat děti z mateřské školy. Sochy roztály, ale fotky zůstaly.

A na závěr zpátky ke kronice. Vím, že máte spoustu materiálů, které postupně zpracováváte. Čemu byste se chtěl věnovat v nejbližší době?
Vytištění těch významnějších rukopisů na počítači, dále zapisovat veselé příběhy ze života, ale také události tragické nebo hrůzostrašné. To čtenáře zajímá víc než data z historie.

Děkuji Vám, pane Králi, za rozhovor a přeji Vám mnoho sil a pevné zdraví do další práce.

Josef Lubojacký se narodil 16. listopadu 1887 v Košatce (dnes místní část Staré Vsi nad Ondřejnicí). Byl synem řezníka a jako jednoroční dítě se stěhuje jeho rodina do Klimkovic. Po ukončení obecné školy odchází na zemskou vyšší reálnou školu v Příboře a po maturitě v roce 1905 studuje v Praze Českou vysokou školu technickou, obor pozemní stavitelství. K tomu jen krátká vzpomínka jeho dcery paní Aleny Drahokoupilové - po skončení základní školy se J. Lubojacký začal u svého otce učit řezníkem. Jednou byl poslán, aby přivedl zakoupenou krávu. Cestou však měla kráva "svou hlavu", a tak přišel domů sám… Snad i tato příhoda a přímluva jeho bývalého učitele přiměly rodiče k tomu, že ho dali studovat.

Leč jeho sklony a láska k malířství je silnější, a tak po studiu ukončeném státní zkouškou přechází na malířskou akademii. Studuje architekturu a krajinářskou a figurální kresbu u profesorů J. Kouly a A. Liebschera (1909-1912) a v ateliéru M. Pirnera na AVU (1912-1914) a umění a pedagogiku u prof. K. Chytila na Filosofické fakultě České university Karlo-Ferdinandovy v Praze (1912-1914). Ještě před 1. světovou válkou promuje, získává aprobaci pro výuku deskriptivní geometrie a kreslení na školách středních a stává se akademickým malířem.

Poté nastupuje k výkonu prezenční vojenské služby a jako vojín odchází na frontu. V době 1. světové války byl v rámci výkonu prezenční vojenské služby pověřen malováním následků bojů na území, kudy jeho jednotka prošla. Po skončení války odchází na zkušenou do Kyjova a Lipníku nad Bečvou, kde působí na středních školách. Po dvou letech se vrací do Klimkovic a v roce 1920 přijímá místo profesora kreslení na reformním a reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze. Později je tato škola přemístěna do středu města. Zde vyučuje po celý další život a tráví nejplodnější léta až do odchodu do důchodu (r. 1948).

V roce 1924 uzavírá sňatek s Františkou Fišerovou, dcerou rolníka z nedaleké Polanky. V roce 1925 se jim narodila dcera Alenka, která vystudovala fyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Roku 1920 zdědil J. Lubojacký po svém zemřelém otci dům čp. 49 na klimkovickém náměstí. V roce 1940 se Klimkovice staly součástí Sudet a J. Lubojacký se musel s rodinou přestěhovat do Ostravy, protože propustky do Klimkovic závisely na libovůli Němci dosazeného starosty. Po dvou letech střídavého pobývání u příbuzných v Ostravě se mohl s rodinou přestěhovat do domku v Ostravě-Zábřehu (Beskydská 29).

Láska Josefa Lubojackého ke Klimkovicím, mluví o nich jako o "tisíciletém českém královském městu", jej však neopouští a znovu se ke svému městu vrací po osvobození v roce 1945. Se štětcem a paletou hledá místa, odkud by zachytil podobu válkou velmi zničeného města. Zajíždí též do Beskyd, kde je jeho nejoblíbenějšími náměty krajina s pozadím Lysé hory ať už od Malenovic nebo Ostravice či z druhé strany od Mohelnice. Ale maluje i další motivy z Beskyd i Ostravy. Po dobu prázdnin na gymnáziu zajíždí do podtatranské Lučivné, Mengušovců, Vyšných Hágů, kde zachycuje tamější horské scenérie s tatranskými velikány. Ve své volné tvorbě se věnuje rovněž zátiším a portrétům. V Klimkovicích maluje rybníky, uliční zákoutí, náladové krajiny a společně s malířem Valentinem Držkovicem ztvárňuje na svých obrazech atmosféru klimkovických jarmarků.

Ve věku 86 let dne 13. dubna 1974 umírá v Ostravě-Zábřehu. Místem jeho posledního odpočinku se stalo město, které tolik miloval - Klimkovice, kde byla jeho urna uložena do rodinné hrobky na starém hřbitově. Později byl starý hřbitov zrušen a místo odpočinku Josefa Lubojackého je na čestném místě nového hřbitova v Klimkovicích.

Aktivity:
Roku 1934 vystavoval na společné výstavě v Opavě, později také v Ostravě.
Samostatné výstavy: 1947, 1952 - Klimkovice
Mnoho jeho obrazů je majetkem městského úřadu a muzea v Klimkovicích i v soukromí.
Do r.1948 byl členem Svazu československých výtvarných umělců.

Poděkování
Za doplnění a upřesnění informací v životopise a poskytnutí fotografií děkuji paní Aleně Drahokoupilové a rovněž panu Oldřichu Růžičkovi z Polanky nad Odrou.

   

V POODŘÍ č. 4/2008 jsme se podrobněji věnovali pomníkům připomínající padlé a události 1. světové války v Poodří. Mezitím byl nalezen pomník v Jakubčovicích nad Odrou a jsou doplněny informace ke Staré Bělé.

Pomník obětem 1. světové války v Jakubčovicích nad Odrou

V obci Jakubčovice nad Odrou stával do r. 1962 - 4 (?) pomník obětem 1. světové války podobně, jako tomu je u většiny sousedních vesnic. K objasnění jeho zániku jsem oslovil bývalého pana starostu Jakubčovic n. O. - pana Josefa Richtera.

Pomník stával v Jakubčovicích n. O. u Oderské ulice naproti vjezdu k bývalé knoflíkárně. V současnosti na jeho místě stojí rodinný dům č. p. 82. Z obou stran pomníku rostly duby, samotný pomník byl obehnán nízkým kovovým plůtkem a zdobila jej jedna nebo více kamenných koulí. Pomník byl odstraněn za existence Místního národního výboru v Jakubčovicích n. O., přičemž Jakubčovice n. O. byly v té době střediskovou obcí a patřily pod ně ještě vesnice Loučky, Heřmánky a Klokočůvek. Předsedou místního národního výboru v té době byl pan Josef Šťastný z Heřmánek (přistěhovalý z Klokočova).

Pana Richtera za jeho "starostování" upozornil pan Ludvík Šodek z Heřmánek, že tento pomník byl po jeho odstranění odvezen na skládku do bývalého kamenolomu v Heřmánkách, kde skončil v hromadách staré kůry. Pan Richter si dohodl pomoc mechanizmů z kamenolomu, za jejichž pomocí pomník na udaném místě skutečně nalezl a nechal převézt do Jakubčovic n. O., kde byly nalezené díly uloženy pod venkovním přístřeškem v areálu bývalé knoflíkárny - nyní fy. METAL MB s. r. o. Fulnek. V Heřmánkách se však našly jen hlavní díly samotného pomníku. Desku se jmény se nalézt nepodařilo. Rovněž se nepodařilo nalézt žádné torzo kovového plůtku ani žádný okrasný detail.

V současnosti se snažíme zjistit, zda existuje nějaká fotografie nebo zda se podaří zjistit seznam padlých jakubčovických občanů, např. v Německu u odsunutých původních obyvatel Jakubčovic. Snad se i podaří najít pomníku v Jakubčovicích n. O. nové důstojné místo a v původní podobě jej obnovit. Za poskytnuté informace panu Josefu Richterovi děkuji.

Pamětní desky v kostele sv. Jana Nepomuckého ve Staré Bělé

Ve Staré Bělé se nachází, kromě památníku z roku 1936, ještě jedno místo připomínající padlé za 1. světové války - v kostele sv. Jana Nepomuckého.

V roce 1923 byla provedena rozsáhlejší oprava starobělského kostela a v rámci ní byly instalovány i nové sochy od sochaře Müllera z Mnichova - socha P. Marie Lurdské a dále pak socha P. Marie Bolestné, která tvoří součást bočního oltáře. Ten byl zbudován v podobě pomníku padlých v 1. světové válce. Po stranách byly do zdi zabudovány kamenné desky se jmény 86 padlých z celé farnosti (Stará Bělá, Nová Bělá, Vyškovice, Krmelín, Proskovice). Desky jsou dílem sochaře Dobeše z Příbora.

Literatura:
FORGAČ Marek (ed.) (2001): Kostel sv. Jana Nepomuckého v Ostravě-Staré Bělé 1801-2001. Sborník k 200. výročí posvěcení. Stará Bělá.

Zajímavými přírůstky, kterými se může pochlubit kunínský Kabinet přírodnin, jsou broušené kameny od fulneckého sběratele Rudolfa Štrbáka, který se vlastní pílí vypracoval na brusiče kamenů.

Na zámku může návštěvník obdivovat nepřeberné množství tvarů a barev kamenů, které byly zapůjčeny na tuto sezónu a také vzorky těch, které byly darovány a staly se součástí zámecké sbírky.

V posledních číslech časopisu se čtenáři pravidelně setkávají s články o nových přírůstcích v Kabinetu přírodnin, ale základní sbírkový fond B. Novosada obsahuje mnohé unikáty, které jsou průběžně odborně zpracovávány. Tak je tomu i v případě třetihorní fosilní ryby z Litenčic u Kroměříže.

V zámecké sbírce je uložen unikátní vzorek, na kterém je zachován zbytek fosilní ryby (druh Anenchelum glarisianum), v jejíž tělní dutině jsou zachovány zbytky dvou dalších exemplářů.

O známém starobělském meteoritu jsme psali v č. 4/2004.

Autor se tématu věnuje podrobněji a doplňuje mnoho cenných informací, včetně toho, kde se části Alt Bela nacházejí ve světových sbírkách. Nechybí foto majitele meteoritu na svou dobu vzdělaného rolníka Štěpána Holaina ze Staré Bělé.

   

Obyvatelé města Oder již mají v povědomí, že zde působí již 15 let Historicko-vlastivědný spolek (dále HVS) a také ZO ČSOP což jsou ochránci přírody. Ti působí na Odersku ještě o něco déle. Oba spolky mimo jiné svou činností sbírají informace o živé i neživé přírodě nebo historická fakta o osídlování a stavební činnosti lidí. Při průzkumech ve volné krajině nás mnohdy zaujmou objekty vytvořené člověkem,o nichž hledáme informace, k jakému účelu sloužily. K objasnění historie se pokoušíme nalézt nějaké předměty, které zde člověk téměř vždy zanechal. Těmito předměty jsou ponejvíce různé kovové věci, střepy keramických nádob nebo z nejdávnější historie kousky opracovaného pazourku či jeho odpad.

Při hledání železných předmětů v okruhu bájného vrcholu Milíkova jsme si povšimli jednoho z pramenů Mlýnského potoka. Místo s několika většími kameny a zbytky střešních pálených tašek připomínalo zničenou studánku. I prastará cesta, která tady vede odpradávna, dává tušit,že toto místo bude z hlediska nálezů moc zajímavé. V nálezovém souboru nejvíce upoutá kolekce podkov, které svým množstvím a stářím naznačují, že zdejší studánka byla nejvíce užívaná od 14. do 17. století. I poslední název cesty (Olomoucká cesta) napovídá o důležitosti studánky jako napajedla koní. Tato zvířata si musela po vysilujícím stoupání odpočinout a zcela určitě se i napít. Cesta Mlýnským údolím byla naposledy upravována v roce 1891, kdy se na Odersku konaly velké vojenské manévry za účasti samotného arcivévody Evžena Savojského. Pro nepříznivé sklony v určitých místech komunikace bylo velmi složité dopravit těžká děla na strategické výšiny Veselského a Dobešovského kopce. Proto byla postavena v roce 1900 silnice nová přes vrch Milíkov. Tato horská silnice s několika serpentinami již k dopravě těžké artilerie vyhovovala. Tak pozbyla cesta údolím Mlýnského potoka svůj význam a dnes slouží jen jako pouhá lesní cesta. Péče o studánku již pak nebyla dostačující až zcela upadla do zapomnění a zanikla. Teprve průzkum tohoto koutu přírody poodhalil původní význam místa. Prozatím je zapomenutá studánka nedotčena. Zřejmě však dojde k její obnově a tím i dalšímu průzkumu. Doufáme, že nalezneme nějaké keramické střepy, které by mohly ještě blíže datovat historii místa. HVS spolu s Ochránci přírody mají v plánu nově zřízenou studánku zakomponovat do plánované naučné stezky Milíkov. Součástí studánky bude i informační panel, který veřejnosti přiblíží její historii. Prozatím stará studánka nemá žádné jméno. Po její opravě však bude nutno název vymyslet. Jako inspirace by mohla posloužit nálezová dokumentace, v níž upoutá větší množství podkov. Proto zřejmě studánku nazveme Koňská studánka (GPS: 49°39'44,725" N, 17°48'21,084" E).

Soubor železných předmětů nalezený Karlem Wiltschem v r. 2009 obsahuje 9 podkov (viz obr.) a 3 jejich fragmenty, dále pak dvouhrotou poškozenou vidlici, jeden velký hřeb se zádlabovou hlavou, 3 krátké hřeby s velkou plochou hlavou, fragment nožíku, dva prosté řapové hroty, ulomený list hrotu, křesadlo, dva renesanční klíče, úvazové oko a průvlečnou zkracovačku řetězů (viz obr.).

Podkovy nám dle množství naznačují, že studánka sloužila jako napajedlo u značně frekventované cesty, která směřovala z Oder do Olomouce již někdy od 14. století. Není však vyloučeno, že toto spojení mohlo sloužit již daleko dříve za dob Boleslava I. a II. mezi Prahou a Krakovem. Vždyť Olomouc byla Boleslavem ovládaná. S velkou pravděpodobností však tato komunikace existovala již v období panování knížete Břetislava. O panovníku Břetislavovi se dochovaly mnohé místní legendy. Zvláště pak ta s použitím tzv. Vojenské cesty po níž měly jeho moravské oddíly přepadnout a vydrancovat oblast Krakovska v Polsku v r. 1039. Dále je známo, že Břetislav zřizoval vojenské stezky v naší oblasti Nízkého Jeseníku pro podporu dolování a odvoz polotovarů stříbra í olova do mincovny v Olomouci. Zde také razil své první panovnické mince. Jiný úsek této cesty mezi Kozlovem a hradem Puchart nese pojmenování Česká cesta. Ta velice pravděpodobně směřovala k Odrám (k Wyhnanovu). To jsou však pouhé spekulace, se kterými musíme počítat jako s možností do doby než bude potvrzena nějakými nálezy. Nález úvazového oka a průvlečné zkracovačky řetězů dokládá přítomnost dobytka či tažných zvířat. Torzo dvouhroté vidlice nám napovídá, že nástroj mohl sloužit jako zbraň, nebo jako pomůcka pro pálení dřevného uhlí v milíři, či jako nástroj při žďáření lesa, a nebo nástroj cihláře k přenášení ohně při pálení volně ložených cihel v hranici (lidově řečeno pálení cihel v kozlu). Tento středověký nástroj používali také havíři při sázení ohně v dolech (např. v muzeu v Rýmařově) nebo ho také můžeme vidět na vyobrazení upalování Mistra Jana Husa v Kostnici. Nález křesadla připouští možnost, že blízko studánky mohlo být ohniště, na němž si tábořící pocestní či vojáci připravovali stravu. Toto tvrzení podporuje i nález torza nožíku. Za třicetileté války již bylo běžné, že voják nosil vidličku a nožík jako svou stálou výbavu. Nález dvou renesančních klíčů zase dokládá, že tady zřejmě někdo přepravoval truhličky s něčím vzácným, co potřeboval uzamknout. Na povozech se běžně uzamčené věci v truhlicích vozívaly. Hroty nám nasvědčují, že zde mohlo dojít k nějaké bojové šarvátce či přepadení a možná i k vraždě. Může jít ale o pouhé lovecké potřeby. Vždyť studánka se nachází v liduprázdné přírodě. Dnes je zde rozsáhlý lesní komplex. Agrární meze však dokládají, že zde byly i polnosti nebo louky. Železné hřeby připouštějí možnost nějaké dřevěné stavby, kterou mohla být i samotná studánka. Odborníci by zcela jistě mohli najít další vysvětlení, k čemu tyto všechny železné předměty mohly sloužit a hlavně je dokáží lépe datovat.

Doufáme, že studánka bude obnovena a stane se jedním ze zastavení naučné stezky Milíkov. Tu do budoucna plánují zbudovat členové ZO ČSOP Odry společně s HVS. Při obnovování této drobné stavby předpokládáme další nálezy, zvláště pak keramiky. Již dnes se na obnovu těšíme.

       

Je polovina října a po dvou měsících téměř beze srážek začalo pršet a prší s krátkými přestávkami už čtvrtý den. Dva extrémy počasí, sucho a vydatné deště, jsou v poslední době, zdá se, častější než dříve.

Přinášejí s sebou nepříjemnosti a také zlé vzpomínky - větrnou a vodní erozi půd a povodně. Erozí přicházíme o značná množství půdy, která je povrchovým smyvem odnášena pryč z polí, zhoršují se vlastnosti půd, snižuje se jejich úrodnost, zanášejí vodní nádrže. O povodních není zapotřebí se příliš zmiňovat, všem zůstaly vzpomínky na červenec roku 1997, kdy ne přesně nazývaná povodeň století zasáhla většinu Moravy a Slezska i na tzv. bleskovou povodeň v červnu 2009, která byla naopak místní ale zato velmi rychlá.

Obojí - eroze i povodně - spolu úzce souvisí: spojují je pojmy voda a krajina.

Obojí jsou rovněž přirozenými jevy, byly tady vždy, jde nám však o jejich míru či intenzitu a následné dopady.

Povodeň nezačíná okamžikem, kdy se voda vylije mimo koryto potoka nebo řeky. Začíná deštěm a s ním toho moc nenaděláme, ale co můžeme ovlivnit je odtok vody z krajiny. Prvním krokem pro zajištění protipovodňové ochrany by mělo proto být vytvoření takových podmínek v krajině, které využijí všech dostupných možností zadržet dešťovou vodu a zpomalit přítok této vody do vodních toků a nádrží. Teprve dalším, doplňujícím krokem by měla být čistě technická opatření jako jsou poldry, hrázování či prohlubování (zkapacitňování) koryt vodních toků a další (a i ty se dají mnohde řešit citlivějším, přírodě blízkým způsobem). Důvodů je více, tím hlavním je snad to, že je jistě vhodnější problémům předcházet, než řešit následky. Když už nemůžeme ovlivnit srážky, měli bychom se zabývat stavem krajiny. Voda je součásti přírodních procesů a potřebujeme ji k tisícerým účelům pro sebe - pro hospodářství, rekreaci, pro potěchu oka. Jak se často píše, jsme střecha Evropy a měli bychom si ji "hlídat", jedinou vodu, kterou získáváme je ta, která spadne shůry.

Je však pravda, že technická protipovodňová opatření jsou nebo spíš mohou být vysoce účinná, jsou relativně jednoduchá a navíc vypočitatelná. Víme, kolik vody zachytí retenční nádrž, umíme celkem dobře určit kolik se vejde do regulovaného říčního koryta. Na druhé straně přijde-li "ještě větší voda" může to s sebou přinést velké problémy, dva příklady za všechny - hráz rybníka vodu neudrží, protrhne se a vznikne tak další povodňová vlna nebo se voda rozlije do obce za hráze kolem řeky a natropí další škody. Nicméně výše uvedené výhody jsou zřejmé, a proto technická opatření v protipovodňové ochraně převládají. Otázkou je, jak vysoké budeme stavět hráze kolem řek, obcí a měst, abychom se cítili bezpečně, s nynější technikou je to spíše otázka peněz. Avšak ještě větší voda může přijít vždy… A když jsme u toho poněkud nebezpečného slova bezpečnost - jsem přesvědčen o tom, že podobným povodním, které se staly v letech 1997 a 2009, prakticky nelze zabránit, lze však snížit jejich dopady. To oč nám jde, je v maximální míře snížit erozi, zabránit menším povodním a zmírnit škody způsobené velkými povodněmi.

Pojďme tedy ke krajině a člověku-hospodáři a jejím společným možnostem v protierozní a protipovodňové ochraně. Jak jsem uvedl záměrně je spojujeme, protože opatření na ochranu půdy před účinky vodní eroze, mají prakticky vždy protipovodňový efekt a naopak.

Proti technickým opatřením mají tzv. měkká nebo též přírodě blízká či biotechnická opatření rovněž výhody a nevýhody.

K nevýhodám patří bezesporu to, že jsou náročnější na realizaci i na svou údržbu (pracují s plochou povodí a týkají se často mnoha pozemků), jejich efekt se dá hůře přesně stanovit a v případě významných srážek je jejich účinek omezený - nelze pouze jimi zabránit větším povodním.

Na druhé straně velmi dobře "fungují" při menších povodních, které přicházejí mnohem častěji a výrazně eliminují půdní erozi.

Navíc, a to je velmi důležité, jsou tady další, "přídavné" efekty: pomocí opatření v krajině se převádí povrchový odtok na podzemní, jinými slovy déšťová voda a voda z tajícího sněhu zasakuje a doplňují se tak velevýznamné podzemní vody. Ty jsou často opomíjené, snad proto, že nejsou vidět...

Dále tato opatření pomáhají ke zlepšení kvality půd a tím i její úrodnosti a stejně tak jde i o kvantitu - půda není splavována pryč a nepřicházíme tak o ni.

Zřejmý je kladný vliv na flóru a faunu, vytváří se možnosti hnízdění, potravy, úkrytů a podobně.

A konečně příjemný pohled na pestrou krajinnou mozaiku s loukami, alejemi, remízky určitě potěší duši, což ač nelze stanovit penězi, je určitě důležité.

Je to vše málo?

V dalším textu jsou uvedeny některé typy protierozních opatření a je podán přehled finančních zdrojů pro jejich realizaci.

       

O"Hrabětický les tvoří rozsáhlý lesní komplex (cca 350 ha), který leží v Moravské bráně přibližně 2,5 km JZ od jižní hranice CHKO Poodří. na východě těsně přiléhá k osadě Hrabětice, na JV se dotýká železniční trati Hranice na Moravě-Ostrava. Nadmořská výška lokality nepřekračuje 320 m. Původně smíšený les přirozeného charakteru s převahou dubohabřin a vysokým zastoupením jedle byl přeměněn v minulosti na hospodářský les s převahou smrčin, méně je zastoupen borový les. V lesním společenstvu se nacházejí zbytky dubohabřin a lipových doubrav převážně na okrajích lesa. V jedné ze strží ležících mimo les je vyvinuta starší bučina. Kolem vodotečí a na prameništích se setkáme s pěkně vyvinutými olšinami, méně hojné jsou střemchové jaseniny a vrbiny.

V současné době probíhá v lese velkoplošné mýcení smrku v důsledku silného napadení kůrovcem a václavkou. Na pasekách jsou vysazovány různé dřeviny, jak listnaté, tak jehličnaté.

Když jsem počátkem února 2009 akceptovala nabídku na mykologický průzkum Hrabětického lesa, nepředpokládala jsem, že bych v něm mohla najít mnoho vzácných druhů hub." - píše autorka v úvodu rozsáhlého příspěvku a uzavírá jej slovy:

"Co říci závěrem k ukončení jednoletého orientačního průzkumu mykoflóry? Hrabětický les je po mykologické stránce lokalitou velmi bohatou a její bonita může v dalších letech ještě stoupnout, samozřejmě pokud dojde ke změnám ve skladbě lesa ve prospěch návratu k většímu zastoupení listnatých dřevin a jedle. Mykologicky nejzajímavějšími bývají smíšené různověké porosty, jakých by se časem při citlivém lesním hospodaření mohlo podařit docílit. V takovém lese si zkrátka jak mykologové, tak houbaři přijdou na své a nikdy odtamtud neodejdou s prázdnou."