Osobností Poodří

15. 8. 1824 Studénka, † 24. 2. 1909 Hrabyně Vlastenecký kněz, hrabyňský farář.

Svými kázáními povzbuzoval národní uvědomění Čechů. Jeho zásluhou byl v poutním místě - Hrabyni vystavěn nový chrám. Zasadil se také o vybudování nového kostela ve Studénce. Byl majitelem záslužného kříže s korunou válečné medaile, dlouholetým předsedou a prorektorem Zemského včelařského spolku a členem mnoha spolků. Byl spoluorganizátorem Tábora lidu v Hrabyni dne 30. 6. 1889. V roce 1938 byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domku ve Studénce.

Literární pomník Janu Böhmovi v básni Hrabyň postavil básník Petr Bezruč, který spolu se svým otcem Antonínem Vaškem jako mladý hoch chodíval do Hrabyně:

Dávno je tomu, tenkrát jsem býval
hezounký hoch - po cestě jsem zpíval,
korouhev napřed, za ruku otec
vedl mne dolem a vedl mne horem,
vedl mne po poli a vedl mne borem,
až přišla Hrabyň, vysoká Hrabyň,
mohutný kostel s Marií Pannou,
poutníkům žehnal pan farář Böhm...

Plasticky jeho osobu vylíčil formou osobních vzpomínek hrabyňský rodák dr. Karel Engliš (ministr financí, guvernér Národní banky za první republiky) v knize Hrabyň mého mládí - viz příloha v pdf.

Literatura:

• ENGLIŠ, Karel (1999): Hrabyň mého mládí. Matice slezská. Opava, s. 53-61.
• KOL. (2004): Studénka, město Studénka. s. 49-50 (text o J. B. napsal Kamil Štencel).
• KOL. (1996): Biografický slovník Slezska a severní Moravy, sešit 6. Ostravská univerzita, s. 16-17 (heslo J. B. zpracovala Nina Pavelčíková).
• KUCHTA, Zdeněk (2009): Významní rodáci a osobnosti Bílovecka. Město Bílovec. 216 s.
• PAVELČÍKOVÁ, Nina (2007): Rudolf Gudrich. Muž, se kterým se doba snažila držet krok. Ostrava, Statutární město Opava, 87 s.

9. 12. 1920 Spálov, † 2. 11. 1979 Vítkov Archivář a kronikář, vlastivědný a kulturní pracovník Spálovska.

Narodil se v chalupnické rodině jako druhý z pěti sourozenců. Po absolvování obecné školy ve Spálově navštěvoval českou menšinovou měšťanskou školu ve Vítkově. Byl nadaný a pilný žák, ale existenční důvody ho přiměly zanechat studia ve čtvrté měšťance a vyučit se krejčovskému řemeslu. Své zálibě, českým dějinám, se věnoval ve volném čase. Válku prožil jako krejčovský dělník v Novém Jičíně. Po roce 1945 se vrátil do českého Spálova a spolu Františkem Šustkem založili vlastivědný kroužek, který pak budoval a zachraňoval archivní fondy a muzejní sbírky. Po ukončení vojenské prezenční služby v r. 1946 pracoval až do r. 1952 na zemědělské usedlosti svého bratra Jiřího v Klokočově. Od r. 1952 byl Místním národním výborem ve Spálově pověřen funkcí kronikáře a byl zaměstnán na Okresním národním výboru ve Vítkově. V l. 1957-1960 vítkovský archiv vedl a v následujících letech 1960-1962 (po zrušení vítkovského okresu) pečoval o tamější muzejní sbírky. Od r. 1955 nastoupil do funkce matrikáře ve Spálově. Od r. 1962 pracoval v JZD Luboměř a od r. 1964 pak byl tajemníkem a účetním na Místním národním výboru ve Spálově.

Stal se členem redakčních kolektivů vlastivědných časopisů Oderské hory, Vítkovsko, Oderské vrchy a publikoval ve Vlastivědném sborníku okresu Nový Jičín a Záhorské kronice. Byl nejen dlouholetým pečlivým kronikářem Spálova ale od r. 1958 též Luboměře.

V r. 1980 byl in memoriam jmenován čestným občanem Spálova.

Jeho práce:

• Vývoj obecní samosprávy ve Spálově od 17. století. Oderské hory, časopis žákovských organisací škol Spálovska, roč. II., č. 5/6, s. 75-85. Spálov. (1948-1949)
• Soupis rodů a příjmení na Spálovsku v 16. století. Oderské vrchy: r. II., s. 58-60, (1969); r. III., s. 48-57, (1970); r. IV., s. 52-68 (1971); r. V., s. 64-70, 84-94. Spálov. (1972)
• Ze selských bouří na Spálovsku. Oderské vrchy, r. I., s. 18-20. Spálov. (1969)
• Pohřbívání v hrobce kostela ve Spálově. Oderské vrchy, vlastivědný zpravodaj Spálovska a okolí, roč. III., č. 1.-4., s. 42-45. Spálov. (1970)
• Staré rodové držby usedlostí na Spálovsku. Oderské vrchy, roč. IV. Spálov. (1971)

Dle jeho rukopisů pak byly publikovány tyto práce:

• Olověný důl v Barnově. Oderské vrchy č. 1-2, roč. VIII., str. 15-22. Spálov. (1993)
• Selské bouře na Spálovsku 1680-1749, JZD Průkopník, Spálov. (1990)
• Vlastivědné besedy o Spálovsku. Oderské vrchy, roč. IX., č. 3-4, s. 7-16. Spálov. (1994)
• Jak se dříve ve Spálově volilo. Oderské vrchy, roč. IX., č. 3-4, s. 82-85. Spálov. (1994)
• Řemeslnické cechy ve Spálově. Oderské vrchy XIII., č. 1-2, s. 5-10. Spálov. (1998)

Práce spolu Františkem Šustkem:

• Pilnáčkova regesta z vídeňských archivů k dějinám Spálovska. Vítkovsko, č. 9-10, s. 7-18. (1960)
• Osvobození obcí vítkovského okresu v roce 1945. Vítkovsko, č. 11-12, s. 20-29. (1961)
• F. Maršálek, Paměti městyse Spálova. Literární pozůstalost olomouckého vlastivědného pracovníka, spálovského rodáka Františka Maršálka z let 1935-1958. 87 s. a 4 s. obraz. přílohy. (1966)
• Nález uherského zlatého dukátu ve Spálově. Oderské vrchy, roč. II., s. 35-37. Spálov. (1969)
• Plavení dřeva po Odře na Spálovsku. Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, č. 29. Nový Jičín. (1982)
• Visitace spálovské farnosti v r. 1662. Oderské vrchy, vlastivědný zpravodaj Spálovska a okolí, r. VII. Spálov. (1992)
• Zaniklý mlýn Lhota na Odře. Oderské vrchy, vlastivědný zpravodaj Spálovska a okolí, roč. III., č. 1.-4., s. 26-34. Spálov. (1970)

Další práce:

• KRŠKA I. (1982): Zpráva Jana Hajchla a Antonína Brňáka o Spálovu za okupace. Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, č. 30, s. 13-18. Nový Jičín.
• ŠUSTEK F. (1980), Staré rodové držby usedlostí na Spálovsku. O práci zesnulého rodopisce a kronikáře Antonína Brňáka. In: Sborník příspěvků - 1. setkání genealogů a heraldiků, Ostrava 18.-19. 10., s. 56.

Zdroje:

• CHOBOT K. (1999): Vzpomínka na Antonína Brňáka, POODŘÍ č. 1. Ostrava.
• ŠUSTEK F., SCHWARZ F. (1979): Za zesnulým Antonínem Brňákem, Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín sv. 24, s. 37-38. Nový Jičín.
• VLČEK J. (1999): Kronikář Antonín Brňák. Oderské vrchy, roč. XIV, č. 3-4, s. 45-47. Spálov.
• VLČEK J., VLČKOVÁ Š. (2000): Kronikář Antonín Brňák. Oderské vrchy, roč. XV, č. 3-4, s. 45-56. Spálov.

26. 11. 1808 Odry, 16. 1. 1867 Vídeň Matematik a astronom.

Studoval původně filosofii a práva a dosáhl v nich doktorátu. Později se věnoval studiu matematiky a fyziky. Přednášel matematiku a fyziku na vídeňské univerzitě a později na polytechnickém institutu ve Vídni vyšší matematiku. V roce 1850 byl jmenován ředitelem Tereziánské akademie ve Vídni v období od 22. září 1850 do 7. června 1866 a c. k. vládní rada. Autor několika prací z oboru matematiky a fyziky.

23. 1. 1825 Andělská Hora (okr. Bruntál), † 27. 5. 1879 Jeseník nad Odrou (okr. Nový Jičín) Hudební skladatel.

Rané mládí strávil v rodišti, kde byl díky výrobě smyčcových nástrojů i varhan a zvláště působení německého hudebniho spolku značně rozvinutý hudební život (měl jíž v deseti letech možnost slyšet pozdní Beethovenovy smyčcové kvartety).

Eduard odmalička projevoval značné nadání a již ve čtyřech letech navštěvoval místní církevní školu. V roce 1832 mu však zemřela matka, otec Anton se sice rok poté znovu oženil, avšak s výchovou dítěte pomohl otcův bratr Florian Schön. Ten působil jako farář v olomouckém kostele sv. Michala a synovci poskytl útulek s možností lepšího studia.

Eduard absolvoval v Olomouci šestitřídní gymnázium a tři roky právnické fakulty tehdejší olomoucké univerzity. Právnická studia ukončil na radu strýce - i s jeho podporou - ve Vídni. Se studiem práv spojil i svoji lásku k hudbě, a tak ve Vídni studoval i hudební kompozici. Již v době gymnaziálních studií se pokoušel o drobné skladby. Rád zpíval, a proto se v popředí jeho zájmu ocitl sborový zpěv. Jeho členství v řadách Akademické legie v roce 1848, kdy zkomponoval Německou píseň svobody zpívanou právě ve sboru jeho studentských kolegů, nemělo naštěstí pro něj následky. V roce 1850 byl promován doktorem práv. Od té doby spojoval velice vhodně svoji profesní činnost se svým koníčkem - komponováním. Byl dobrým právníkem, stal se dokonce sekretářem burzovní komory, později pak sekčním šéfem ministerstva financí. Známé jsou i jeho práce z oboru finančního práva.

Jeho největší láskou bylo však komponování a sborový zpěv. Již v roce 1852 založil ve Vídni akademický pěvecký sbor.

V roce 1858 se oženil s devatenáctiletou Betty Heldovou a z jejich italské svatební cesty vytěžil i drobný soubor italských písní. V jeho tvorbě se objevují prvky vzpomínek na dětství a rodnou obec - báseň "Der Apfelbaum" je laskavou upomínkou na jabloňový sad rodného domu v Andělské Hoře.

Rodný dům po otcově smrti v roce 1867 ponechal svým sestrám. On sám trpěl později značnými srdečními a žaludečními potížemi. Jeho žena Betty v roce 1866 ve svých 27 letech zemřela na tyfus. Zhoršoval se mu rovněž zrak. Proto v 54 letech požádal císaře o předčasné penzionování, což mu bylo 8. února 1879 umožněno s tím, že mu byl do důchodu ponechán titul sekčního šéfa.

Bohužel, důchodu si moc neužil. V květnu téhož roku se rozhodl navštívit svého bratrance, který v té době sloužil na faře v Jeseníku nad Odrou. Zde Eduard Schön Engelsberg 27. května 1879 umírá a 31. května je pochován na hřbitově v Grinzingu u Vídně. Na budovu fary byla později umístěna pamětní deska (viz obr.).

Umělecký odkaz

Jako skladatel psal hlavně vokální tvorbu (především schubertovsky a mendelssohnovsky laděné písně a sbory, často humorného charakteru, a zato mj získal přezdívku "moravský Schubert"). Popularitu získal zvláště ve sborovém žánru po r. 1856, kdy hlavním šiřitelem jeho tvorby byl zejména Wiener akademischer Sängerchor, ačkoliv jeho sbory byly na repertoáru skoro všech vídeňských pěveckých spolků a mnoha německých dělnických sborů i v našich zemích (např. skladby Quadrill bláznů (Narrenquadril), Doktor Heine, Sněm (Der Landtag), Před bouří (Vor dem Sturm), ta se jako v. Bundeslied s doprovodem orchestru stala hymnou Arbeitersängerbundu a r. 1920 ji přijal do svého repertoáru také Marx v Ostravě-Vítkovicích (od roku 1920 byla hymnou sboru, když básnický text skladby přeložil do češtiny známý moravský spisovatel a buditel dr. Vojtěch Martínek), Baletní scény (Balettszenen), Poeti na horské pastvině (Poeten auf der Alm), Putující básníci (Wandernde Dichter) aj.

Jeho dílem se prolínají prvky slezské lidové hudby. Značného uznání se dočkaly zhudebněné básně von Eichendorffa a Scheffela. Engelsbergova zhudebněná báseň Des Pagenlied (Píseň pážete) byla úvodní částí zahájení Shakespearovských oslav ve Vídni.

Z lásky k rodné obci připojil ke svému jméno i jméno její, a tak ji proslavil. Eduard Schön Engelsberg je napsáno na partiturách jeho skladeb.

Jeho dílo dle seznamu H. Neussera a A. Hausleithnera obsahuje 293 hudebních kompozic, z toho 168 sborů, 63 písní, 12 děl duchovni hudby (Mše c moll, Graduale As dur, Te deum C dur aj.) a 50 komorních, orchestrálních a příležitostných skladeb (např. Sonáta pro housle a klavír d moll. 2 barcaroly, Slavnostní předehra pro orchestr C dur, Slavnostní kantáta).

Literatura:

• ANDERLE Petr (2005): Ven, moje srdce, na volný vzduch, zbraň řinčí, buben volá!, Moravskoslezský deník ze dne 9. dubna 2005, s. 12. Součást projektu "Významní muži a ženy Nízkého Jeseníku" redakce MSD a vlastivědného nakladatelství MORAVSKÁ EXPEDICE.
• Biografický slovník Slezska a severní Moravy, sešit 9, Ostrava, 1997. Filozofická fakulta Ostravské univerzity.
• NEUSSER Hugo, HAUSLEITHNER Alexander: E. S. Engelsberg (Dr. Eduard Schön). Leben und Werk. Verlag des Deutschen Sängerbundes in Schlesien. Troppau 1925.

3. 2. 1836 Odry, † 14. 10. 1904 Curychu projektant a stavitel horských železničních tratí a tunelů v Alpách, vysokoškolský profesor na polytechnice v Curychu

Dne 3. února roku 1836 se Michaelu Gerlichovi, obchodníkovi se specialitami a jeho manželce Terezií (rozená Műllerová), narodil v domě č.p. 26 na Hranické ulici (dnes je zde prodejna a servis bicyklů) syn Eduard.

Eduard Gerlich navštěvoval obecnou školu v Odrách, hlavní školu v Lipníku, v letech 1848 až 1852 gymnázium v Opavě a poté Technickou universitu ve Vídni, kde v letech 1853 až 1857 studoval stavební a strojní inženýrství. Zde s neobyčejným zájmem navštěvoval přednášky z matematiky u profesorů Kolba a Salamona, z deskriptivní geometrie u profesora Hőniga, z praktické geometrie u profesora Hartnera, z mechaniky u profesora Burga a z výškových a vodních staveb u profesora Stummera. Budou to znalosti právě z těchto předmětů, které Gerlich tvůrčím způsobem uplatní při projektech a stavbě horských železničních tratí a tunelů.

V roce 1858 nastupuje Ing. Gerlich do Siglové strojírenské továrny ve Vídni, v roce 1859 pracuje ve stavební firmě Východní dráhy a v letech 1859 až 1862 u Jižní dráhy v Chorvatsku. V letech 1862 až 1865 byl inženýrem na stavbě dráhy Hof - Aš - Cheb a v letech1866 až 1868 působil jako asistent a docent na katedře železničního stavitelství na Polytechnice ve Vídni, přičemž se současně podílel na stavbě železniční trati Arad - Szegedin, železnice v Alfőldu v Uhrách a dráhy Ried - Braunau v Horním Rakousku.

Následně opustil pedagogickou činnost a nastoupil do funkce inženýra u Severozápadní dráhy na trati Ostroměř - Jičín - Vrchlabí - Poříčí. V roce 1869 se stal inspektorem v ústřední kanceláři pro stavbu tunelů ve Vídni a roku 1871 postoupil do funkce vrchního inspektora. V letech 1869 až 1875 byl šéfem stavby tunelů a zástupcem stavebního ředitele Ing. Wilhelma Hellwaga.

Po desetiletém úspěšném působení u rakouské Severozápadní dráhy přešel Eduard Gerlich společně s Hellwagem roku 1876 na obtížnou, ale významnou stavbu vysokohorské Gotthardské železnice, která spojuje sever a jih Švýcarska. Zde byl náměstkem vrchního inženýra Helwaga a do roku 1878 vedoucím konstrukční kanceláře.

Po odchodu vrchního inženýra Helwaga mu bylo svěřeno nejvyšší technické vedení stavby od konce května 1877 do srpna 1879. Do tohoto období spadá realizace nejdůležitější etapy Gotthardské železnice, totiž konečné určení trasy, vypracování a předložení projektu ke schválení, dále organizování vedení stavby a zadávání podnikatelských prací při severním (Göschenen) a jižním (Airolo) výjezdu ke Gotthardskému tunelu. Do ukončení stavby roku 1882 pracuje Gerlich jako zástupce nového vrchního inženýra Bridela a po uvedení Gotthardské železniční tratě do provozu, krátce i jako její hlavní inspektor.

Stavba Gotthardské železnice byla úctyhodným technickým dílem a získané konstrukční a technologické zkušenosti byly podkladem pro zpracování metodik a norem pro realizaci podobných staveb. Ing. Eduard Gerlich byl při jejich zpracování hlavním aktérem, včetně zdokumentování této stavby. Uvedené dokumenty jsou uchovávány v archivu Švýcarského federálního technologického institutu v Curychu (ETH-IVT Zürich) jako "Gotthardbahn soubory".

V roce 1881 zemřel Karel Culmann, profesor stavebního inženýrství na Federální polytechnice v Curychu. Po úspěších v železničním stavitelství v Rakousku a ve Švýcarsku, byl Ing. Gerlich hlavním kandidátem na toto místo, a tak byl v srpnu roku 1882 jmenován Švýcarskou spolkovou radou profesorem silničních a železničních staveb. Začal přednášet nový obor železniční techniky, a stal se tak představitelem nového směru v rozvoji školy.

Mimo pedagogickou činnost se profesor Gerlich podílel i na zpracování četných zpráv a studií a aktivně pracoval v Ústředním výboru Švýcarských inženýrů a architektů (SIA). Byl také čestným členem společnosti Ehem. polytechnika Curych (GEP) a spolupracoval na řešení dopravních problémů města Curychu.

Po 21 letech působení na škole vyhověla 14. srpna 1903 Švýcarská spolková rada žádosti profesora Gerlicha o přeložení do důchodu ze zdravotních důvodů. V soukromí prožíval profesor Gerlich spokojený rodinný život s manželkou Amálií, rozenou Mikovou, dcerou lékaře z Nového Města na Moravě. Měl s ní jednu dceru Marii. Dovolenou trávil každoročně s rodinou v Odrách. Byl velkým mecenášem a přispíval pravidelně peněžitými i hmotnými dary na sociální výdaje rodného města.

Profesor Ing. Eduard Gerlich zemřel v Curychu náhle 14. října 1904 na srdeční zástavu.

Pavel Kašpar st. a Emil Mateiciuc
(Příspěvek byl publikován v POODŘÍ č. 3/2010.)

Vlastivědné listy 94 - Vzpomínka na Ing. Eduarda Gerlicha

   

17. 12. 1891 Bernartice nad Odrou, † 11. 10. 1969 Olomouc Kapitulní vikář olomoucké arcidiecéze.

Do obecné školy chodil v rodišti, absolvoval klasické gymnázium v Moravské Ostravě, v roce 1911 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a současně studoval na tamní teologické fakultě. Po vysvěcení na kněze v roce 1915 nastoupil místo kooperátora ve Velké Bystřici v okr. Olomouc a zároveň vyučoval náboženství na třech přespolních školách. Roku 1916 byl poslán jako kooperátor do Velké Týnce (okr. Olomouc). Obdržel tehdy od arcibiskupského ordinariátu povolení podrobit se rigorózním zkouškám z teologie a připravoval se na práci Básnická stavba knihy Job. Pro intenzivní spolkovou činnost se ke složení zkoušek nedostal. Byl tehdy činný v náboženských spolcích (Mariánská družina paní a dívek ve Velkém Týnci, Mariánská družina kněží arcidiecéze olomoucké), v soc. spolcích (organizace pro umístění chudých dětí na venkově za 1. světové války, tzv. České srdce) a v katolických dělnických spolcích. V roce 1920 byl vtažen do bojů s nově vzniklou čs. církví. Její příslušníci chtěli násilím získat tamní kostel, takže nakonec proti rušitelům náboženského pokoje bylo nutno vyslat do Týnce vojenskou asistenci.

V roce 1920 byl ustanoven dómským vikářem při metropolitním chrámu sv. Václava v Olomouci, v roce 1924 se stal pokladníkem arcibiskupské konzistoře. Po příchodu do Olomouce rozšířil svou pastorační činnost v kněžských spolcích a náboženských organizacích (Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Chartita, Podporovací spolek kněží arcidiecéze olomoucké, Spolek blahoslaveného Jana Sarkandera a sv. Antonína, Spolek sv. Theodora aj.). Vstoupil též do Svazu národních střeleckých gard RČS, kde byl výchovným a osvětovým důstojníkem.

Jako řada vlasteneckých kněží byl i Josef Glogar 1. 9. 1939 zatčen gestapem za kázání proti nacismu a proti zápisu českých dětí do německých škol a pro hájení češství na přednáškách a jiných veřejných vystoupeních. Byl vezněn do roku 1945 v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau, kde byl uměle infikován malárií.

V roce 1947 byl metropolitním kapitulou v Olomouci jmenován I. dómským ceremoniářem. Dne 20. 3. 1951 se stal sídelním kanovníkem a 25. 3. 1952 prelátem - arcijáhenem metropolitní kapituly a generálním vikářem v arcibiskupské konzistoři. J. Glogar začal vykonávat úřad generálního vikáře v době nejtvrdšího postupu KSČ vůči církvi. Tak v Olomouci byli nejprve zatčeni oba sekretáři arcibiskupa J. Macochy, v následujícím monstrprocesu byl světící biskup dr. Stanislav Zela odsouzen ke 25 letům vězení a arcibiskup byl od června 1950 v přísné internaci, která trvala až do jeho smrti. Josef Glogar mohl arcibiskupa navštěvovat původně měsíčně, později jen čtyřikrát a posléze jen dvakrát v roce, takže prakticky na něj přešla část řízení olomoucké arcidiecéze. Formálně se jeho kompetence rozšířily po smrti arcibiskupa, kdy byl dne 9. 11. 1961 olomouckou kapitulou zvolen kapitulním vikářem. Příslušel mezi tzv. vlastenecké kněze, kde nepatřil mezi radikály. Byl funkcionářem pozdějšího Mírového hnutí katolického duchovenstva, v němž byl např. členem představenstva, stal se jednatelem a v roce 1967 místopředsedou České katolické Charity. V roce 1965 mu prezident udělil Pamětní medaili k 20. výročí osvobození ČSSR. V šedesátých letech se snažil o jistou obnovu v diecézi. Tak např. jmenoval komisi pro beatifikační proces olomouckého arcibiskupa A. C. Stojana, v roce 1966 obnovil trienální zkoušky. Pohřben byl ve svém rodišti.

Více viz v textu V. Teťhala - příloha.

Literatura:

• Dokoupil Lumír (ed.) (1997: Biografický slovník severní Moravy a Slezska, sešit 8., str. 41-42, Ostravská univerzita v Ostravě (autor hesla: J. Glogar - Miloš Kouřil)
• Vingrálek M. (1969): Olomoucký ordinář zemřel, Lidová demokracie 13. 10. 1969
• Teťhal Vladimír (2009): Vzpomínka na Josefa Glogara. Olomoucký arcidiecézní informátor č. 10, roč. 19., s 10-11. Arcibiskupství olomoucké.

5. 9. 1901 Bernartice nad Odrou, † 22. 12. 1981 Hodslavice Učitel, vlastivědný pracovník, kronikář Hodslavic.

Absolvoval obecnou školu v Bernarticích nad Odrou, měšťanku v Hranicích a učitelský ústav v Příboře. Od roku 1920 působil mimo jiné v Mořkově (1920-4), v Hodslavicích (1926-45) a Frenštátě pod Radhoštěm (1950-2). V letech 1952-60 byl z politických důvodů vězněn. Potom byl dělníkem v Tatře Kopřivnice.

Založil v Novém Jičíně edici Obrození, v níž vydal Stručné dějiny národa československého, ilustrovanou Rodinnou čítanku a čtyři novely pod názvem Zlatý prsten (1923). Psal texty ke skladbám Františka Šimíčka, napsal pohádku Harry Shelmes v boji o poklad (1937), komedii se zpěvy Očarovaná dědina a škole věnoval dílko O čem psaly hodslavické děti (1929).

Publikoval řadu drobných studií a zpráv ve vlastivědných časopisech Naše Valašsko, Kravařsko, Slezský sborník a Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín. Redigoval též vlastivědnou monografii Od pokolení do pokolení (Památník obce Bernartic n. O., 1937), Sborníček Palackého (Hodslavice, 1946) a Palackého rodná obec (tamtéž, 1948), do nichž autorsky přispěl. Spolupracoval na kronice své rodné obce.

Literatura:

• red. (1981): Nejstarší žijící vlastivědný pracovník našeho regionu, Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, č. 27, s. 67.

11. 11. 1882 Jeseník nad Odrou, † 28. 5. 1929 Jeseník nad Odrou Profesor novojičínského gymnasia, regionální historik, etnograf a básník, dialektolog a dramatik.

Rodina Hauptmannů bydlela v Jeseníku nad Odrou (v té době Deutsch-Jassnik) v domě čp. 165. Jeho otec byl krejčovským mistrem a obchodníkem. Josef Hauptmann navštěvoval školu v Jeseníku a gymnasium absolvoval v Hranicích. Ve Vídni pak na universitě studoval filosofii; germanistiku a latinu. Krátce před první světovou válkou složil učitelskou zkoušku. Za války byl povolán na frontu, kde sloužil v hodnosti nadporučík. Z války se vrátil vážně nemocen a v r. 1918 se stal profesorem novojičínského gymnázia. Kromě svého učitelského povolání se s úspěchem věnoval literární práci. Mnoho let člen redakční rady časopisu Unser Kuhländchen.

Byl uznávaným znalcem lidového nářečí Kravařska (Kuhländchen), např. práce z r. 1925 - Gedichte in Kuhländer Mundart o historii kravařského nářečí (práce Kuhländer Mundartdichtungen, vyšla až v r. 1965). V tomto nářečí napsal převážnou část svého díla. Jeho dílo je vysoce ceněno nejen po stránce obsahové, ale i po stránce lingvistické. Německým nářečím Kravařska je především napsána jeho sbírka básní "Die Bauerntruhe" (Selská truhla) z r. 1922 (obr.) a "Die bunte Almer" (Pestrá almara) z r. 1925 (obr.). Z dalších děl je to "Der Rockengang" (Na přástkách, 1920) - hra o dvou jednáních z venkovského prostředí (obr.), "Huldigung der Heimat" (Hold domovu), což je divadelní hra ku příležitosti oslav století obce Německý Jeseník a "Der Einzug der Väter" (Příchod otců) lidová hra o třech dějstvích.

Celá řada jeho v nářečí psaných básní - mimo řady jiných básní v kravařském nářečí píšících autorů - je ve sbírce "Kuhländler Mundart - Sammlung" a doplňující brožuře. Sbírka ve formátu A4 má 320 stran, je vázaná , bohatě ilustrovaná. Obsahuje mimo básní různá krajová úsloví a zvyky, písničky i s notami z různých vesnic atd.

Sbírka byla vydána v roce 2002 a doplňující brožura 2004 v ALTE HEIMAT (Verein heimattreuer Kuhländer e.V.).

       
Zdroj:
Pomkla St. (2000): Význačné osobnosti Jeseníku nad Odrou. POODŘÍ č. 1.
Foto: Vědecká knihovna v Olomouci

24. 4. 1780 Leskovec u Bruntálu, † 10. 1. 1842 Brno Pedagog, spisovatel.

K. J. Jurende již v mládí projevil značné nadání, a to ho přivedlo ke studiu na gymnáziu v Krnově a později v Opavě.

Za studií si oblíbil především přírodní vědy a z nich zvláštní pozornost věnoval fyzice a astronomii. V myšlenkovém nazírání na svět se přikláněl k osvícenství, jemuž značně podléhal.

První zaměstnání nalezl u zemského berního úřadu v Brně, kde nastoupil 6. června 1802, později pracoval v moravskoslezské státní účtárně, a to od konce listopadu 1804 do r. 1806. V tom roce se seznámil s hraběnkou Marií Walburgou Truchsessovou, která mu nabídla správcovství svého vzdělávacího ústavu, který založila v roce 1792 v Kunvaldě (Kuníně). Jurende ovlivněn hraběnčiným filantropismem správu kunvaldské školy přijal. S hraběnkou Truchsessovou podnikl pak několik cest po Evropě – do Francie a Švýcarska a navštívil také Itálii.

Za pobytu v Kuníně začal vydávat lidové kalendáře. První vydal na rok 1809 s honosným názvem "Mährischer Wanderer oder ganz neu entworfener Nationalkalender Mährens" – "Moravský poutník nebo zvlášť nově pojatý národní kalendář moravský."

Byl učitelem i Františka Palackého v letech 1807 až 1809 a český historiograf na něho vzpomíná ve svém "Každodeníčku" s úctou a láskou.

Ústav hraběnky Truchsessové byl v roce 1814 jako příliš svobodomyslný uzavřen a Karel J. Jurende se vrátil do Brna; věnoval se zde téměř výhradně ediční činnosti a spisovatelství. Pokračoval ve vydávání kalendářů nyní pod názvem "Vaterländischer Pilger" a psal do nich rozmanité poučné články a lidové pověsti (např. o moravském salašnictví v kalendáři na r. 1811); od r. 1814 vydával i české kalendáře s názvem "Vlastenecký poutník", které se těšily značné oblibě.

Novinářská Jurendova činnost je spojena s vydáváním časopisů "Redlicher Verkündiger" (1813–14) a "Die Zeichen der Zeit", které se hodně četly. Od roku 1815 vydával zábavný a vlastivědný list "Moravia".

V r. 1833 se zcela odloučil od světa a žil v Brně jako zatrpklý samotář do konce života. Smrt ho zastihla v 62 letech v lednu roku 1842.

Při spisovatelské i ediční činnosti řídil se Jurende heslem: "Jiskřička pravdy je lepší než sto bludiček." Jeho úsilí lze chápat jako snahu o povznesení lidu, což vyplývalo z jeho osvícenského smýšlení, jemuž se cele podřídil.

Vybraná literatura o K. J. Jurendovi:

• L. A. Farnkl: Sonntagsblätter, Vídeň I, 1842, s. 56.
• Christian d'Elvert: Beiträge zur Geschichte und Statistik Mährens u. Oest. Schlesiens I, 1852, s. 222.
• J. Ohéral: Vaterländischer Pilger, 1848, s. 81–84.
• C. Wurzbach: Biograph. Lexikon, 1863, sv. X., s. 323–326.
• J. Schulig: Meine Heimat, das Kuhländchen, 1908, s. 483.
• J. Ullrich: Dichter des Kuhländchens, Kuhländchen IX., s. 58 a násl.
• Fr. Táborský: Reformátor moravského kalendáře, Naše Valašsko, V, 57.
• B. Václavík: Písemnictví na moravském Valašsku, 1947, s. 172–73.
• M. Baláš: Kulturní místopis Novojičínska, 1967, s. 75.

4. 12. 1901 Bernartice nad Odrou, † 12. 10. 1968 Praha Architekt a teoretik architektury.

Studoval v l. 1921-26 na pražském ČVUT architekturu a pozemní stavitelství, kde působil nějaký čas jako asistent a od r. 1948 jako profesor. Od r. 1934 pracoval jako samostatný architekt.

Podnikl řadu studijních cest po Srbsku, Dalmácii, Bulharsku, Turecku a Rumunsku, navštívil Německo, Holandsko, Londýn a Paříž.

Spoluredigoval časopis Architektura, přispíval do časopisu Stavba. Zúčastnil se četných soutěží, např. na obchodní dům "Bílá labuť" v Praze (1. cena), na měšťanské domy, spořitelny, krematoria, veřejné budovy a jiné. Od něho je také návrh pomníku Vincence Praska v Milostovicích u Opavy a náhrobek Josefa Zukala v Kroměříži.

Ve 40. letech se zabýval projekty sídlišť , po válce vypracoval řadu upravovačích plánů měst, v 50. letech se dotkl problematiky divadelních budov, o čemž publikoval i teoretické práce.

Se svou manželkou Emanuelou K. navrhoval řadu bytových zařízení a interiér výstavy Svazu československého díla Lidový byt (1942).

Ve své tvorbě se ztotožnil s programem vědeckého funkcionalismu. Levicové Kittrichovo smýšlení dokládá členství v Klubu architektů, Levé frontě a Svazu socialistických architektů.

Literatura:

• Kol. (1997): Biografický slovník Slezska a severní Moravy, č. 9, s. 54. Ostrava.

15. 6. 1892 Bernartice, † 6. 9. 1940 Ostrava Akademický malíř.

Text v pdf.

   

10. 2. 1807, Bernartice nad Odrou; † 23. 2. 1883 Vídeň Zpěvák, sbormistr, varhaník, hudební skladatel, hudební publicista a pedagog.

Více o tomto dnes již polozapomenutém hudebníkovi najdete v brožurce, kterou v roce 2007 vydala v Edici POODŘÍ Společnost přátel Poodří ve spolupráci s Obecním úřadem Bernartice nad Odrou u příležitosti dvousetletého výročí jeho narození.

15. 3. 1910 Polanka - Janová , † 8. 6. 1940 Monneville, Francie Zakladatel zahraničního odboje v roce 1939 v Krakově a velitel první čs. vojenské skupiny v zahraničí.

Jiří Král se narodil 15. března 1910 v Polance-Janové, pocházel z hornické rodiny. Do obecné školy chodil v Polance, do měšťanky v Klimkovicích, vyučil se slévačem. V roce 1930 maturoval na Vyšší strojnické škole v Ostravě-Vítkovicích. Ve vojenské prezenční službě se dostal k letectvu a dosáhl hodnosti podporučíka. Pak se dostal na Vojenskou akademii v Hranicích, kde se poprvé setkal s Ludvíkem Svobodou jako jeho žák. Sloužil u různých leteckých útvarů, naposledy v Praze-Kbelích.

Právě v den jeho narozenin byla republika okupována. Jako jeden z prvních uprchl v dubnu 1939 do Polska, tehdy v hodnosti nadporučíka letectva. Za složité politické situace se sešlo v Krakově na čs. konzulátě 30. dubna 1939 prvních 40 dobrovolníků. Jen šest z nich uposlechlo výzvu vicekonzula Henzla k založení vojenské skupiny. Npor. Jiří Král se stal jako služebně nejstarší důstojník jejím velitelem. Po příjezdu pplk. L. Svobody se stal jeho pobočníkem. V jednotce bylo evidováno ostupně 3 872 českých a slovenských emigrantů. Skupina se pak přemístila do Malých Bronowic u Krakova.

Letci byli následně transportováni parníky do Francie. Po výcviku na několika letištích byl J. Král v prosinci 1939 převelen na frontu, kde byl zařazen do stíhací perutě Groupe de chasse I/1 jako velitel letky. Šest i více hodin letu denně nad nepřátelským územím za stálé převahy nepřítele byl jeho normální výkon. Zaznamenal jedno z prvních vítězství, když sestřelil německý letoun Me-109, později se podílel na sestřelení dalších.

Osudný se mu stal 8. červen 1940, kdy se u obce Monneville severně od Paříže ocitl sám v boji proti nejméně dvanácti německým stíhačkám. V tomto nerovném boji byl jeho letoun zasažen a vzňal se. Npor. Král z něj vyskočil. Padák se mu však naneštěstí neotevřel a on pád nepřežil. Druhého dne byl pohřben na místním hřbitově Maremont u Monneville. Jeho ostatky byly potom převezeny na francouzský vojenský hřbitov v Cambronne a později na čs. vojenský hřbitov na La Targette nedaleko Arrasu.

In memoriam byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, medailí za zásluhy I. stupně, Čs. medailí Za chrabrost, Francouzským válečným křížem s armádní citací a jinými. Generál Svoboda jej vyznamenal Řádem Rudé hvězdy v roce 1969. Rovněž byl povýšen do hodnosti majora a v roce 1991 do hodnosti plukovníka in memoriam.

V jeho rodné Janové má od roku 1970 pamětní desku a je zde po něm rovněž pojmenována jedna z ulic.

2. 8. 1847 Odry, † 20. 11. 1893 Jokohama Kartograf a generální konsul v Jokohamě.

Dne 2. srpna 1847 se vrchnostenskému sládkovi v Odrách Georgu Philipovi Kreitnerovi a jeho manželce Veronice, rozené Grünové narodil v areálu panského pivovaru Nové Sady – dům čp. 3 (dnes je část budov areálu pivovaru zbořena, zůstal jen M-klub na Zámecké ulici) syn Gustav.

Absolvoval obecnou školu v Odrách a gymnázium v Opavě a Olomouci. Ve válečném roce 1866 vstoupil jako dobrovolník do armády a při krátkém vojenském tažení se dostal se svým plukem do Itálie. Po něm se věnoval odbornému vojenskému studiu a po jeho ukončení byl přidělen k Vojensky-zeměpisnému ústavu ve Vídni jako kartograf. Po složení důstojnických zkoušek v roce 1872 byl jmenován poručíkem.

Pro jeho vyhlášené schopnosti a zručnost v kartografii jej hrabě Béla Szecheny jmenoval svým kartografem ve výpravě do východní Asie, kterou organizoval a financoval v letech 1877 až 1880. Hlavními spolupracovníky Szechenyho v této výpravě byli – kromě Gustava Kreitnera – geolog Ludwig Lóczy a filolog Gabriel Bálint, který však musel pro nemoc výpravu v Šanghaji opustit.

Dne 4. prosince 1877 opustila výprava Terst a vydala se přes Středozemní moře, Suezský průplav, Rudé a Arabské moře do Bombaje. Odtud jejich cesta pokračovala do Kalkaty, Singapuru a Šanghaje. Potom navštívili na několik měsíců Japonsko (kde Kreitner zpracoval cennou mapu ostrova Yesso / Hokkaido), načež se vrátili zpět do Šanghaje. Sedmého prosince roku 1878 se vydali do vnitrozemí Číny, až dorazili plavbou po řece Han do Tien-ce-kvan. Zde začala vlastní výzkumná činnost expedice, cestou k řece Hoang-ho a přes město Lan-čou-fu / Lanzhou v provincii Kan-su / Gansu a následně až do Tung-hoan-šien v poušti Gobi. Vraceli se stejnou cestou do hlavního města Čing-tu-fu / Chengdu provincie Se-čuan / Sichuan. Plánovali ještě navštívit Tibet, po mnohých útrapách dosáhli města Batang na tibetské hranici, ale pro nepřízeň poměrů v další cestě nepokračovali. Návratem přes město Tali-fu (starobylé město v provincii Jü-nan /Yunnan bylo střediskem islámu v Číně a dnes již neexistuje) do města Bamo / Bhamo průzkumnou výpravu ukončili.

Prvního května roku 1880 se Gustav Kreitner vrací do Vídně a popisuje zde své zážitky z dva a půl roku trvající cesty v knize "Im ferner Osten Reisen des Grafen Béla Szechény in Indien, Japan, China, Tibet und Birma", vydané ve Vídni roku 1880. Vědeckým výsledkem z této cesty pak byl atlas k cestám po východní Asii, vydaný roce 1892 jako součást věhlasného díla "Reise des Grafen Béla Szechény in Ostasien 1877–1880" a řada studií, fejetonů i populárních článků, uveřejněných v časopisech Brill Journal, Geographical Journal a Popular Science Monthly.

V letech 1880–1882 Kreitner pracuje ve Vídni a získává zde za své vědecké práce četné pocty. Císař František Josef I. mu propůjčil řád Železné koruny III. třídy a tím také šlechtický stav. Byl povýšen do hodnosti nadporučíka.

Na mezinárodním geografickém kongresu v Benátkách obdržel nejvyšší poctu – velkou kongresovou medaili a Itálie i Bavorsko ho vyznamenaly dalšími vysokými řády.

V tomto období Gustav von Kreitner navštívil své rodné město a rovněž se seznámil se svou budoucí manželkou Julií Koberovou z Bruntálu. V roce 1882 se jim ve Vídni narodil první syn Ludwig.

Dlouho však ve Vídni nepobude, odchází ze služeb v armádě a roku 1883 vstupuje do diplomatických služeb Rakousko-Uherska. V letech 1883 až 1884 působí na rakouském konsulátu v Šanghaji jako konsul a dále i jako generální konsul. Ještě v roce 1884 se stává generálním konsulem na nově zřízeném konsulátu v Jokohamě v Japonsku. V prosinci roku 1884 vstupuje generální konsul Gustav rytíř von Kreitner do manželského svazku se slečnou Julií Koberovou a následně se s celou rodinou usazuje v Jokohamě.

Zde rozvíjel svou úspěšnou pracovní činnost a u Evropanů i Japonců byl ve velké vážnosti. Obdržel komturův kříž španělského Isabelina řádu, císařský japonský řád svatého pokladu III. třídy a císařský řád Dvojitého draka III. třídy.

Šťastně se rozvíjel i jeho rodinný život a v roce 1886 se manželům Kreitnerovým narodil v Jokohamě druhý syn Gustav. V roce 1889 strávil Gustav von Kreitner poslední dovolenou s rodinou v Evropě a společně navštívili město Odry i Bruntál. Jeho zdravotní stav se po návratu do Japonska zhoršil a nakonec 20. listopadu 1893 zemřel na mozkovou mrtvici.

Pohřeb Gustava rytíře von Kreitnera se konal 23. listopadu 1893 v Jokohamě na hřbitově pro cizí státní příslušníky a byl svědectvím jeho velké popularity v Japonsku. Pohřbu se zúčastnily úřady z Tokia i Jokohamy, diplomatický sbor a mužstva všech přítomných válečných lodí, včetně jejich hudebních těles.

Místo posledního odpočinku Gustava rytíře von Kreitnera je v horní části jokohamského hřbitova. Zdobí ho kámen z bílého mramoru vysoký 6,5 metru, v němž je vyrytý nápis v japonštině i angličtině a který po přeložení do českého jazyka zní: "Zde odpočívá Gustav rytíř von Kreitner k . u . k . Generální konsul Rakousko-Uherska v Japonsku. Narozen 1847 – zemřel 1893".

Pozůstalí Gustava von Kreitnera zaznamenali tuto nešťastnou událost na pomníku rodiny Kreitnerů na městském hřbitově v Odrách na věčnou památku svého slavného manžela a otce. Při rozvoji města na levém břehu řeky Odry koncem 30. let 20. století přejmenovalo město jménem "Gustav Ritter von Kreitner gasse" ulici Marxovou.

V době úmrtí Gustava von Kreitnera v Jokohamě byl na cestách kolem světa následník rakousko-uherského trůnu arcikníže František Ferdinand d´Este a ten dal příkaz kapitánovi křižníku „Kaiserin Elisabeth“ k mimořádné zastávce v Jokohamě, aby mohl odvést pozůstalé po generálním konsulovi, vdovu Julii von Kreitner a jeho dva syny Ludvíka a Gustava, zpět do vlasti – Vídně. Současně nalodili i množství exotických zvířat (medvědy, jeleny, bažanty, papoušky a kolibříky) ze zahrady generálního konsulátu, aby je předali zoologické zahradě ve Vídni-Schönbrunnu.

Po návrtu do Vídně se Julie von Kreitner veřejně angažovala a zabývala se až do konce 1. světové války pořádáním peněžních sbírek pro chudé. Rovněž se účastnila organizačních výborů mezinárodních botanických konferencí a symposií, uskutečněných ve Vídni. Dne 17. dubna 1917 se Julie von Kreitner podruhé vdala za Dr. Phil. Karla von Wiesnera. Od tohoto sňatku vystupuje pod jménem Julie von Kreitner-Wiesner a její další osudy jsou neznámé.

Pavel Kašpar st. a Emil Mateiciuc
Článek vyšel v plném znění v časopise POODŘÍ č. 1/2011.

           

23. 3. 1911 Košatka, † 25. 1. 1975 Praha malíř, grafik, ilustrátor a odborný učitel kreslení v Praze XVI.

Akademický malíř Josef Kudělka se narodil v Košatce v dnes již neexistujícím rodném domě na pozemku, kde nyní stojí dům č. p. 100. Je to poslední dům na levé straně v ulici "Za humny".

V Praze byl v letech 1940–1942 žákem malířské školy Vladimíra Sychry. Od roku 1943 byl členem spolku výtvarných umělců Mánes, SVU Mánes. Za svého působení ve Frývaldově (do r. 1947 název Jeseníku) a v Lipové vytvořil 50 linoleorytů pro dílo "Hlučínsko v obrazech" (1932), barevné listy ke knize Jar. Šolce "Od Pradědu k Lysé Hoře", linoleoryty k cyklu lyriky Vojtěcha Martínka "Píseň o domovině" (1941) viz obr., soubor obrazů z Beskyd, soubor kreseb z Hrubého Jeseníku a.j.

Další výtvarná činnost
Výtvarník na výstavách a v dokumentech:
27. 1. 1944 Kresby, akvarely a drobná plastika, Mánes, Praha
3. 5. – 31. 5. 1946 Mánes, Praha
05. – 07. 1952 Svaz českých výtvarných umělců III. středisko Mánes. III. členská výstava, Mánes, Praha
23. 9. 1969 – 28. 10. 1969 2. pražský salón (obrazů, soch a grafik), Dům U Hybernů, Praha
27. 4. 1972 – 18. 6. 1972 Mizející krajina očima pražských výtvarníků (výsledky úkolové akce ČFVU), Galerie U Řečických, Praha

   

3. 6. 1921 Košatka, † 2. 7. 1992 Praha malíř, typograf, ilustrátor, grafik.

Akademický malíř Zdeněk Kudělka se narodil v Košatce v dnes již neexistujícím rodném domě na pozemku, kde nyní stojí dům č. p. 100.

Studoval u profesora J. Bendy, prof. Antonína Strnadela, Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře na UMPRUM v Praze (1940–1944). Jako pedagog působil na gymnaziu v Podbořanech (1945–1947), pracoval v grafickém ateliéru Státní tiskárny v Praze (1947–1949) a pak jako výtvarný redaktor ve Státním nakladatelství dětské knihy „SNDK“, později Albatros (1949–1984).

Vedle redaktorské práce se věnoval ilustracím učebnic a knih pro děti i dospělé, nejvíce s historickou tématikou. Jeho výtvarný projev vycházel z kompozice a kresby stylizované do velkých plošných forem. Zabýval se volnou figurální tvorbou, kde civilistní náměty zpracovával expresívní geometrizující stylizací. V závěrečném období tvorby reagoval na všelidskost antických témat razantním, volným, na monumentální tvorbě založeným rukopisem.

Samostatné výstavy
1985 – Sobotka, rodný dům V. Šolce, Ilustrace a grafiky – Praha
1986 – Opava
1997 – Praha, Obrazy 1989–1992

Kolektivní výstavy
1950 – Praha, Výtvarná úroda
1954 – Praha, Výtvarníci a kniha
1976 – Praha, Jičín, Opava 4x z Albatrosu
1979 – Praha, Mánes, čeští ilustrátoři dětem
1981 – Praha, Galerie Albatros, Ilustrátoři Albatrosu
1983 – Bratislava
1985 – Praha, Vyznání životu a míru
1985 – České ilustrace

Knižní ilustrace
1955 – Tereza Nováková: Jiří Šmatlán
1958 – Guy de Maupassant: Můj strýček Julius a jiné povídky, SNDK
1959 – Boleslav Prus: Sirotčí osud a jiné povídky
1960 – Oldřich Syrovátka: Byly časy, byly
1961 – Konstantin Paustovskij: Letní dny
1963 – Josef Kopta: Kolibří pohádky, Vyšehrad
1963, 1973 – Václav Cibulka: Hrdinské legendy staré Francie
1964 – Eliza Orzeskowa: Juliánka, SNDK
1965 – Karel Nový: Na rozcestí, SNDK
1969 – Radovan Krátký: Kocourkovské povídačky, SNDK
1973 – Frederic Hetmann: Sága seker, pušek a las, Albatros
1974 – James Joyce: Kočka a čert, Albatros
1976 – Alphonse Daudet: Krásná Niverňanka, Albatros
1979 – Jan Pilař: Homérova Ilias, Albatros
1981 – Vojtěch Zamarovský: Aeneas, Albatros
1982 – Jaroslav Hulák: Homérova Odyssea, Albatros
1985 – Oldřich Šuleř: Modrá štola, Albatros
1985 – Vojtěch Zamarovský: Sinuhet, Albatrosv
Ceny
1982 – čestné uznání v soutěži, Nejkrásnější kniha roku

Více informací – viz POODŘÍ 4/2012.

   

22. 11. 1896 Hladké Životice, † 25. 5. 1985 Greifswald (Německo) Univerzitní profesor, slovanský filolog.

Po studiích na německém gymnáziu v Novém Jičíně vstoupil na filosofickou fakultu bývalé německé univerzity v Praze na níž se věnoval slovanské filologii.

Uplatnil se nejprve jako lektor češtiny slovanského semináře na této fakultě. V r. 1929 se habilitoval a v r. 1937 dosáhl jmenování mimořádným profesorem české filologie. Od r. 1939 byl řádným profesorem filologie na univerzitě ve Vídni, od r. 1954 prof. Na univerzitě v Greifswaldu (tehdy NSR). Do penze odešel v roce 1964. V NDR byla jeho práce vysoce ceněna, v roce 1961 obdržel stříbrnou medaili Řádu za vlastenecké zásluhy a v roce 1963 byl jmenován čestným senátorem greifswaldské univerzity.

V dobových časopisech uveřejnil četná pojednání a vědeckých studií ze svého oboru.

Kravařsku věnoval významnou studii k etymologii pomístních jmen "Die Ortsnamen des Kuhländchens" (Reichenberg /Liberec/, 1926), 88 stran. Nakladatelství Gebrüder Stiepel Gesellschaft. Zabývá se v ní především názvy měst a obcí, okrajově též vodních toků.

Zdroje:

• BALÁŠ Miloslav (1967): Kulturní místopis Novojičínska
• MYŠKA M. (věd. red.) (1996): Biografický slovník Slezska a severní Moravy, sešit 7, str. 68
• POODŘÍ 1/2005

16. 11. 1887 Košatka, † 13. 4. 1974 Ostrava-Zábřeh Akademický malíř.

Josef Lubojacký se narodil 16. listopadu 1887 v Košatce (dnes místní část Staré Vsi nad Ondřejnicí). Byl synem řezníka a jako jednoroční dítě se stěhuje jeho rodina do Klimkovic. Po ukončení obecné školy odchází na zemskou vyšší reálnou školu v Příboře a po maturitě v roce 1905 studuje v Praze Českou vysokou školu technickou, obor pozemní stavitelství a architektura. K tomu jen krátká vzpomínka jeho dcery paní Aleny Drahokoupilové - po skončení základní školy se J. Lubojacký začal u svého otce učit řezníkem. Jednou byl poslán, aby přivedl zakoupenou krávu. Cestou však měla kráva "svou hlavu", a tak přišel domů sám… Snad i tato příhoda a přímluva jeho bývalého učitele přiměly rodiče k tomu, že ho dali studovat.

Leč jeho sklony a láska k malířství je silnější, a tak po studiu ukončeném I. státní zkouškou přechází na malířskou akademii. Studuje krajinářskou a figurální kresbu u profesorů J. Kouly a A. Liebschera (1909-1912) a v ateliéru M. Pirnera na AVU (1912-1914) a umění a pedagogiku u prof. K. Chytila na Filosofické fakultě České university Karlo-Ferdinandovy v Praze (1912-1914). Ještě před 1. světovou válkou promuje, získává aprobaci pro výuku deskriptivní geometrie a kreslení na školách středních a stává se akademickým malířem.

Poté nastupuje k výkonu prezenční vojenské služby a jako vojín odchází na frontu. V době 1. světové války je v rámci výkonu prezenční vojenské služby pověřen malováním následků bojů na území, kudy jeho jednotka prošla. Po skončení války odchází na zkušenou do Kyjova a Lipníku nad Bečvou, kde působí na středních školách. Po dvou letech se vrací do Klimkovic a v roce 1920 přijímá místo profesora kreslení na reformním reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze. Později je tato škola přemístěna do středu města. Zde vyučuje po celý další život a tráví nejplodnější léta až do odchodu do důchodu (r. 1948).

V roce 1924 uzavírá sňatek s Františkou Fišerovou, dcerou rolníka z nedaleké Polanky. V roce 1925 se jim narodila dcera Alenka, která vystudovala fyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Roku 1920 zdědil J. Lubojacký po svém zemřelém otci dům čp. 49 na klimkovickém náměstí. V roce 1940 se Klimkovice staly součástí Sudet a J. Lubojacký se musel s rodinou přestěhovat do Ostravy, protože propustky do Klimkovic závisely na libovůli Němci dosazeného starosty. Po dvou letech střídavého pobývání u příbuzných v Ostravě se mohl s rodinou přestěhovat do domku v Ostravě-Zábřehu (Beskydská 29).

Láska Josefa Lubojackého ke Klimkovicím, mluví o nich jako o "tisíciletém českém královském městu", jej však neopouští a znovu se ke svému městu vrací po osvobození v roce 1945. Se štětcem a paletou hledá místa, odkud by zachytil podobu válkou velmi zničeného města. Zajíždí též do Beskyd, kde je jeho nejoblíbenějšími náměty krajina s pozadím Lysé hory ať už od Malenovic nebo Ostravice či z druhé strany od Mohelnice. Ale maluje i další motivy z Beskyd i Ostravy. Po dobu prázdnin na gymnáziu zajíždí do podtatranské Lučivné, Mengušovců, Vyšných Hágů, kde zachycuje tamější horské scenérie s tatranskými velikány. Ve své volné tvorbě se věnuje rovněž zátiším a portrétům. V Klimkovicích maluje rybníky, uliční zákoutí, náladové krajiny a společně s malířem Valentinem Držkovicem ztvárňuje na svých obrazech atmosféru klimkovických jarmarků.

Ve věku 86 let dne 13. dubna 1974 umírá v Ostravě-Zábřehu. Místem jeho posledního odpočinku se stalo město, které tolik miloval - Klimkovice, kde byla jeho urna uložena do rodinné hrobky na starém hřbitově. Později byl starý hřbitov zrušen a místo odpočinku Josefa Lubojackého je na novém hřbitově v Klimkovicích.

Aktivity:
Roku 1934 vystavoval na společné výstavě v Opavě, později také v Ostravě.
Samostatné výstavy: 1947, 1952 - Klimkovice
Mnoho jeho obrazů je majetkem městského úřadu a muzea v Klimkovicích i v soukromí.
Do r.1948 byl členem Svazu československých výtvarných umělců.

Poděkování
Za doplnění a upřesnění informací v životopise a poskytnutí fotografií děkuji paní Aleně Drahokoupilové a rovněž panu Oldřichu Růžičkovi z Polanky nad Odrou.

Radim Jarošek
(text vyšel v časopise POODŘÍ č. 4/2009)

       

Literatura:

• BARVÍK, Zdeněk: Životopis akademického malíře Josefa Lubojackého.
• JIŘÍK Karel, HOLÝ Petr, BERÁNEK Petr, JŮZA Vilém (2006): Výtvarní umělci severní Moravy a Slezska ve sbírkách GVUO 1900-1950. Vydal Moravskoslezský kraj a Galerie výtvarného umění v Ostravě.
• KOLEKTIV (1937): Adresář výtvarných umělců československých, Syndikát výtvarníků československých, Praha.
• PAVLIŇÁK Pavel (ed.) (2001): Slovník českých a slovenských výtvarných umělců, 1950-2001, sv. VII. Edice Prameny. Výtvarné centrum Chagall, Ostrava.
• TOMAN, P. (1993): Nový slovník československých výtvarných umělců. Díl II. Výtvarné centrum Chagall, Ostrava.

22. 10. 1762, † 25. 5. 1828

Dcera Františka Xavera hraběte Harracha a Marie Rebeky hraběnky z Hohenemsu, od roku 1779 manželka Klementa Aloise hraběte z Truchsess-Waldburg-Zeilu a od roku 1781 majitelka zámku Kunín, kde prožila většinu života.

Krásná a nevšední žena, proslulá svým vzděláním a sečtělostí. Věnovala se vzdělávání a výchově chudých a talentovaných dětí ze svého panství, na zámku založila moderní filantropický ústav.

Její portrét a další informace lze nalézt na webových stránkách zámku Kunín.

Podrobně popisuje život Marie Walburgy dr. Jaroslav Zezulčík v příspěvku Znamenitá paní hraběnka v časopise POODŘÍ č. 2/2004 - viz příloha v pdf.

24. května 1923 Studénka, † 22. července 1993 Malíř, divadelník, pedagog.

S krajem Poodří je neodmyslitelně spojen život a výtvarná tvorba studénského malíře Vlastimila Martináka. Křtěn Odrou jeho dílo není v kraji neznámé. Jeho ateliér byl ve Studénce, kde se také 24. května 1923 narodil. Výtvarného vzdělání se mu dostávalo v Praze, v Brně, v Olomouci i v Ostravě a jeho učiteli byli malíři Antonín Pelc, Valentin Držkovic, Vladimír Šrámek. Během své téměř čtyřicetileté výtvarné činnosti poznal různé její podoby: jako výtvarník-ilustrátor spolupracoval s redakcemi deníků Práce, Nová svoboda. V době trvání Sdružení umělců slezských v Opavě byl jeho členem a pravidelně se zúčastňoval jeho výstavní činnosti. Vedle toho byl také členem výtvarné skupiny X v Opavě a registrovaným členem DÍLA – Českého fondu výtvarných umění. Své práce Vlastimil Martinák vystavoval na kolektivních výstavách i samostatně v řadě měst jako v Praze, v Brně, v Liberci, v Liptovském Mikuláši, ve Vsetíně, ve Zlíně, ve Frenštátě pod Radhoštěm…

Kdo navštívil ateliér Vlastimila Martináka ve Studénce, vstoupil do rozlehlého podkrovního prostoru, ale útulně a teple zabydleného a přeplněného obrazy; obrazy všude, kam se bylo podívat, v rámech i bez rámů, zavěšené na stěnách i naskládané vedle stěn i v zákoutích. Ale ne, to nebyl nepořádek, to byla ona pravá dělná atmosféra tohoto tvůrčího pracoviště a Vlastimil Martinák o každém, i sebevíce zastrčeném obrázku dobře věděl. Velmi dlouho by trvalo, kdyby se zachtělo všechny je prohlédnout – květinová zátiší, kytice i figurální malby portrétní či rozlehlé figurální kompozice Ale jedno mezi vším podstatně převažuje: krajina. Ano, jeden ateliér měl Vlastimil Martinák v podkroví svého studénského domu, a druhý, ten byl v přírodě, v krajině. Snad nejraději zachycoval slezské a valašské krajiny. Pravda, tyto krajiny lákaly a lákají mnoho malířů a každý je přirozeně vidí a ve svých obrazech zjevuje po svém. A tu si uvědomujeme, že v Martinákových obrazech není například oné horké žlutě tetelivě žhnoucích odpolední a letních polních oparů, jak je známe z Dvorského pláten z Bítova. Martinákova krajina prozrazuje spíše chladnější barevnost jeho palety. V blízkém sžití s krajinou v jeho okolí se projevuje stále zřetelnější Martinákův osobitý malířský rukopis i pojetí barev. Do popředí jeho zájmu se stále výrazněji dere krajina zimních stmívání a předjarních tání s chladnou zelení luk a ocelově modrošedí oblohy, krajina zádumčivá a tichá, jakoby v očekávání života nového jara, krajina, zdá se, přemýšlivá… Je opravdu pozoruhodné, s jakým tvůrčím úsilím se Vlastimil Martinák vydal na malířský výboj za zachycením této mlčenlivé a zádumčivé atmosféry naklánějících se zim a dnů.

Před těmito Martinákovými obrazy cítíme, jak se tu vědomě tvoří malířův osobitý cit pro barvu i pro stavbu krajinného prostoru. V Martinákově právě krajinářské tvorbě si můžeme ověřit jeho uzrávání v umělce, jemuž krajina – důvěrně známá – není už jen pasivním modelem, ale jenž v krajinomalbě chce už být tvůrcem nových – a to svých hodnot. Poznává své tvůrčí možnosti a nabývá i odvahu jich směle využít. Krajina stává se mu obrazem, tedy dílem schopným výrazně rozvinout vlastní osobní notu.

Jaroslav Pleskot

O pár slov jsme požádali rovněž jeho manželku, paní Boženu Martinákovou

Z tvůrčích malířských prostředků je Martinákovou nejsilnější zbraní barva. Přirozený instinkt ho nutil vyjadřovat se v malbě spontánně, prudce impulsivně a dynamicky výbušně, expresivně. Důsledkem využívání expresivních prvků v malbě je i uvolněný rukopis, určitý druh deformace tvaru a snaha o to, aby malba směřovala ke stupňování barevného výrazu. To vše se promítá do celé malířské tvorby, do krajinomalby, portrétů, figurálních obrazů i zátiší. Malířsky se nejvýrazněji projevoval v krajinomalbě. Malíř s láskou zpracovával místopis rodné Studénky a jejího okolí, maloval venkovskou přírodu s průhledy na břehy vodních nádrží, rád maloval rušné divadlo výlovů rybníků, kádě s rybami, hladiny rybníků, které v sobě zrcadlí nízké a zamračené nebe prosycené vlhkostí.

Pedagogická veřejnost našeho kraje znala malíře Martináka také jako nadšeného a úspěšného učitele výtvarného a literárně dramatického oboru Lidové školy umění (dále LŠU) ve Studénce. Jako zkušený pedagog v oblasti umělecké výchovy mládeže zasvětil do tajů malování desítky a desítky svých žáků, které dovedl dobře motivovat, kladně ovlivnit v průběhu jejich hledání a podpořit je v jejich tvořivém procesu. Rozvíjel jejich talent až k početným úspěchům v soutěžích či přehlídkách, odkud si odnášeli také přední ocenění často i celostátního charakteru. Práce jeho žáků se objevily také na výstavě, kterou k umělcovým šedesátinám připravili opavští kolegové z LŠU. Za dob jejich studia u V. Martináka se mnohým dětem otevřely pohledy a cesty do světa výtvarného umění, jak to také dokazovaly jejich práce vystavené v opavském Domě umění.

V. Martinák dosáhl mnoha úspěchů i v oblasti ochotnického divadla jako režisér, herec, scénograf a výtvarník. Přínosná byla také jeho činnost v oboru literárně dramatickém. Soubor Klíček byl znám v celém kraji z úspěšných přehlídek dětských divadelních souborů. Tato oblast zájmové činnosti se promítala i do vlastní tvorby umělce a dodávala jí nové nevšední impulzy.

Vlastimil Martinák byl umělec-pedagog, který dávno před oficiálním zájmem odborníků o komplexnost estetické výchovy tuto experimentální činnost na svém pracovišti skromně a obětavě prováděl.

Text vyšel v POODŘÍ č. 4/2007 (str. 40–41).

Vzpomínky Františka Ruska na ak. malíře Vlastimila Martináka (pdf).

   

4. dubna 1892 Luboměř, † 12. června 1975 Písmák z Luboměře.

Text v pdf.

18. 12. 1695 Suchdol n. O., † 8. 10. 1772 Betlehem, Pensylvánie První biskup Obnovené Jednoty bratrské.

Do Kunvaldu se přistěhoval v roce 1706, v roce 1725 jej opustil a odstěhoval se stejně jako mnoho dalších do Ochranova. Podnikl pak řadu cest (i misijních) po celém světě. V roce 1740 se vydal na svou poslední misijní cestu do Pensylvánie, kde se účastnil již jako 70letý výstavby městečka v pralese, nazvaného Bethlehem. Zde také v 81 letech zemřel.

Více viz příspěvek Daniela Říčana v POODŘÍ 2/2007.

30. 3. 1924 Veselí nad Moravou, † 23. 9. 2009 Jistebník literární historik, vysokoškolský pedagog

Syn železničního zaměstnance Františka Pleskota a jeho manželky Ludmily. Školní docházku zahájil ve Veselí nad Moravou, maturoval na reálném gymnáziu ve Strážnici (1943). Tam u něj vzbudil zájem o humanitní studia prof. Viktor Ficek.

V letech 1943-1945 byl totálně nasazen a pracoval jako pomocný dělník u dráhy ve Veselí nad Moravou. Po osvobození zahájil studium češtiny - historie na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně (1945-1949), kde ho zaujaly zejména přednášky a semináře prof. Ant. Grunda.

Po universitních studiích začal vyučovat na osmileté střední škole nejdříve v Krásném Poli, pak v Jistebníku.

V roce 1950 nastoupil základní vojenskou službu, po jejímž hodnocení dosáhl hodnosti nadporučíka v záloze. V roce 1967 byl povýšen na kapitána v záloze.

V roce 1950 se oženil s Vědou, roz. Havlíkovou, zdravotní setrou. Manželka se po absolvování Pedagogického institutu v Ostravě stala učitelkou. Spolu vychovali dceru Evu a syna Tomáše.

Po vojenské prezenční službě vyučoval na Střední průmyslové škole strojnické v Opavě a od roku 1955 do roku 1956 působil ve funkci zástupce ředitele. Tehdy začal externě učit na Vyšší pedagogické škole v Opavě, kam od 1. září 1956 po konkurzním řízení přešel jako odborný asistent. Po zrušení tohoto typu škol byl přeložen na nově zřízený Pedagogický institut v Ostravě, kde v letech 1960-1961 zastával funkci vedoucího katedry českého jazyka a literatury. Od r. 1964 působil na katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty v Ostravě jako odborný asistent.

Zájem o dějiny české literatury a historii, zejména období baroka, jej přivedly ke studiu starší české literatury. Soustředil se na ranou životní a tvůrčí etapu J. A. Komenského a jeho působení ve Fulneku v letech 1616-1619. Napsal monografii Fulnecké intermezzo J. A. Komenského (1970), která byla záhy přeložena do angličtiny (přeložil Jos. Jařab). K poznání Komenského směřovala také kritická edice spisu Listové do nebe (1970). Na základě podrobného zkoumání literárních pramenů upřesnil dobu vzniku a přiklonil se k názoru, že byl vytvořen v roce 1617. Dále je významné jeho studium a kritická analýza tzv. Komenského dopisů obsažených v Jaschkově kronice. V ní dokazuje, že se jedná o podvrhy, které pravděpodobně vznikly na počátku 19. století.

Pro jeho badatelskou činnost je příznačné nacházení neznámých pramenů. Cenná je studie Lidové divadelní hry z Kravařska (1973) a na ně navazující práce Školní piaristické divadlo v Příboře a pololidová dramatická tvorba na Kravařsku (1974), dále Synopse školních divadelních her příborských piaristů (1978). K syntetickému výkladu se dobral o dvacet let později ve studii Slezská barokní kultura (1998).

J. Pleskot měl podíl na přípravách jubilejních oslav na počest J. A. Komenského a na vzniku reprezentativní publikace Jan Amos Komenský - projektant nápravy věcí lidských (1992, spolu s V. Krejčím). Zasloužil se o poznání protestantských a katolických škol v 16. a 18. století, přispěl svou studií do sborníku materiálu ze sympozia Moravské bratrské školství a jeho protějšky v 16. a 18. století (1979), věnoval pozornost regionálním autorům. Například napsal studii Kořeny tvorby Bohumíra Četyny (1960), K literárnímu dílu Martina Polona Opavského (1970) a připravil k vydání výbor z povídek a črt Čeňka Kramoliše Laskavec a rváč (1963).

Nástup normalizace na počátku 70. let zasáhl do jeho kvalifikačního růstu, a tak dlouhý čas zůstal jako odborný asistent a soustředil svou pozornost zejména na pedagogickou činnost a vedení desítek diplomových prací. V roce 1970 se stal členem výboru Společnosti přátel knihy pro mládež v Praze a následně předsedou ostravské pobočky. Jeho skripta Úvod do studia literatury pro děti a mládež, určená pro posluchače pedagogických fakult, vyšla ve třech rozšířených vydáních (1964, 1971 a 1977) a stala se vyhledávaným studijním materiálem. Učitelům a knihovníkům určil také řadu veřejných přednášek i dílčích studií (např. Cesta do pravěku. Nad dílem Eduarda Štorcha, 1971), drobných příruček a tematických jednotek edice Scholaforum (Jan Amos Komenský, 1992; Baroko v české literatuře, 1992; Husitská literatura česká, 1993; Prozatímní divadlo, 1996 aj.).

Habilitoval na počátku 90. let (v r. 1992 byl jmenován doc. dějin české literatury). Zapojil se do pedagogické a vědecké činnosti a na nově vzniklé Ostravské univerzitě působil až do r. 2000. Spolupracoval s Ústavem pro regionální studia Ostravské univerzity a měl značný podíl na vzniku desítky hesel pro Biografický slovník Slezska a severní Moravy (1993 - dosud) a pro Kulturněhistorickou encyklopedii Slezska a severovýchodní Moravy (2005).

Jeho celoživotním zájmem byla mimo literatury a historie, hudby a divadla, také železnice. Pocházel ze železničářské rodiny a do další rodiny železničářů se přiženil, a tak není divu, že se stal autorem zdánlivě kuriózní příručky s názvem 120 let výtopny - lokomotivního depa Veselí nad Moravou 1885-2005, která vyšla v Brně v r. 2005.

J. Pleskot publikoval rovněž v časopise POODŘÍ.

6. 10. 1864 v Hlubočci (dříve Hlubotci) u Opavy, † 20. 12. 1927 v Pustějově Nadučitel, zakladatel kampeličky a dalších spolků v Pustějově, varhaník a sbormistr.

V malé vesnické škole v Hlubočci získal Maxmilián Pracný nejen základní vzdělání, ale našel zde i zdroj lásky a touhy k učitelskému povolání, šíření vzdělání a vlastenectví, kterým se po celý život věnoval. V 11 letech začal studovat na německé hlavní škole v Opavě a od r. 1879 byl přijat na zdejší učitelský ústav. Studium ukončil v r. 1883 a o dva roky později získal osvědčení o zdárném ukončení zkoušek k učitelské způsobilosti.

Krátce pak působil jako mladší učitel na škole v Pustějově a jako správce školy v Bravinném u Bílovce.

Definitivně se do Pustějova vrací v roce 1895, kdy se po vítězství ve výběrovém konkurzu na místo zdejšího nadučitele stal správcem místní školy a 29. listopadu 1895 byl pak potvrzen zemskou školní radou coby řádný učitel, správy školy se ujal 1. března následujícího roku. Po jeho nástupu bylo za pomocí dalších občanů zrušeno vyučování v němčině a ve škole zavedeno české úřadování. Situaci v tehdejší době dokresluje drobná příhoda (dle zápisu ze školní kroniky vedené M. Pracným) z jedné návštěvy zemského školního inspektora Zeynka - když zjistil, že učitel vyplnil třídní knihu česky, byl z toho hrozný poprask a učitel byl málem potrestán. Tento ojedinělý počin je nutno zařadit také do širšího kontextu - všechny okolní obce byly prakticky zcela poněmčeny a v samotném českém Pustějově se správa obce vedla výhradně německy. Protože počet žáků ve škole již přesáhl 180, M. Pracný se zasadil o její rozšíření od školního r. 1896 na trojtřídní. V r. 1888 se oženil s dcerou pustějovského sedláka, o sedm let mladší Marií Rokytovou.

Činnost Maxmiliána (či Maximiliana - sám častěji uvádí tuto podobu jména) Pracného výrazně přesahovala oblast školství - záslužným činem bylo vybudování místní knihovny a aktivní práce v čtenářském kroužku.

Byl prvním pokladníkem Spořitelního a záloženského spolku v Pustějově (kampelička), jehož ustavující a první valná hromada se konala 22. května 1898, starostou spolku byl zvolen gruntovník (rolník) Josef Horák (č. 105). Kampelička významně pomáhala výhodnými půjčkami místním občanům. S pomocí učitele Leopolda Hilla založil M. Pracný v Pustějově Český spolek dobrovolných hasičů. Podílel se na vzniku českého hospodářského spolku (besídky) pro zdejší rolníky, která provozovala mimo jiné družstevní sběrnu mléka a chovatelské družstvo dobytkářské. Dále působil jako varhaník a sbormistr ve zdejším kostele, pracoval v obecním zastupitelstvu (od r. 1910) a byl ustanoven prvním českým kronikářem Pustějova.

Za 1. světové války aktivně pomáhá postiženým lidem, je zapojen do zásobování obce, je na čas obecním tajemníkem, pracuje však i v české kapeličce v Jílovci a v německých Životicích u Suchdolu.

Také po válce nadále řídil školu, kampeličku, čtenářskou besedu, působil jako starosta Sokola, hrál v kostele na varhany a řídil pěvecký sbor. Za své zásluhy o rozvoj českého jazyka a plnění veřejných funkcí byl obecním zastupitelstvem jmenován čestným občanem Pustějova a v lednu 1926 mu byl udělen čestný diplom.

V červenci 1925 požádal o přeložení do výslužby a od 1. září místo něj nastupuje nový nadučitel František Ondřejek.

Rodina Pracných - měli čtyři děti Maxmiliána, Marii, Jaroslava a Helenu - se stěhuje ze svého školního bytu do domků (č. 19 a 20) na horním konci Pustějova.

Jako celý svůj plodný život i poslední léta trávil M. Pracný v neúnavné práci. V neděli před Vánocemi r. 1927 pracoval jako obvykle v kampeličce ve škole. Jednání zde však musel přerušit pro žaludeční potíže a celkovou únavu. Po několika dnech 20. prosince po půlnoci doma umírá. Dne 22. prosince 1927 se konal v kostele sv. Maří Magdaleny obřad s bohoslužbou a ve smutečním průvodu šla většina pustějovských občanů, církevní hodnostáři, školní mládež, hasiči, zástupci úřadů a spolků.

Maximilian Pracný patřil mezi stovky zapálených a dnes neprávem zapomenutých vlastenců, kteří celý svůj život věnovali službě jiným i společenství, kde žili.

20. ledna 1795 Butovice, † 29. srpna 1861 Technik, vynálezce.

Text v pdf.

24. 5. 1855, † 20. 8. 1912 Vládní školní rada, pedagog, regionální historik a autor rozsáhlé práce o dějinách města Oder.

Text v pdf.

23. 6. 1928 Nové Zámky Akademický sochař, sběratel motocyklových veteránů.

M. Rybička, absolvent Vyšší průmyslové školy sochařské a kamenické, má svůj ateliér v Jistebníku. Kromě umělecké tvorby jsou jeho velkým koníčkem motocykly a jeho sbírka veteránů je ojedinělá.

Svou tvorbou je rovněž spjat s Poodřím, kde vytvořil např. sochu Františka Lýska na Návsi Jistebnických zpěváčků v Jistebníku, dnes již bohužel ukradenou bustu Petra Bezruče před tamější školou a rovněž pomník před letištěm Leoše Janáčka v Mošnově připomínající aviatiky bratry Žurovcovy z Hart.

Jeho poslední práce jsou pomník Jistebnických zpěváčků v Jistebníku (GPS 49°45'13.749"N, 18°7'45.233"E), který doplnil již dřívější bustu Františka Lýska a pomník připomínající železniční neštěstí ve Studénce v srpnu 2008 (GPS 49°42'18.749"N, 18°3'4.154"E) – více o pomníku najdete zde.

Jeho dosavadní život a dílo je souhrnně zpracováno v monografii Petra Pavliňáka "Miroslav Rybička, o životě, umění a motocyklech"(vydalo Výtvarné centrum Chagall v Ostravě, 2008).

V POODŘÍ s ním vyšel rozhovor v č. 2/2008.

              

         

12. 6. 1863 v Hukovicích, † 24. 12. 1938 Dlouhá Loučka u Uničova Svobodný pán a arcibiskup pražský a olomoucký.

Narodil se 12. června 1863 na panském sídle (čp. 1) v Hukovicích. Po roce 1877, kdy byl statek prodán, se rodina přestěhovala na zámek v Dřevohosticích pod Hostýnem. Pocházel ze starobylého vladyckého rodu původem ze vsi Hříště u Přibyslavi. Příjmení je odvozeno od vsi Skrbně v okrese Olomouc.

Lev studoval na benediktinském gymnáziu v Kremsmünsteru, pak u piaristů v Kroměříži. V létech 1882-1884 absolvoval práva v Innsbrucku. Poté strávil dobrovolně jeden rok na vojně, aby se pak oddal studiu teologie v Olomouci a po vysvěcení 7. července 1889 i v Římě na Gregoriánské univerzitě. Byl kaplanem v Dubě nad Moravou, Moravské Ostravě a v Uherském Ostrohu.

Dne 21. prosince 1892 dosáhl v Římě doktorátu církevního práva. Od roku 1895 byl farářem v Melči v okrese Opava a v letech 1896-1897 nesídelním kanovníkem olomouckým. Poté působil jako probošt kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži (1897-1899) a posléze se stal i olomouckým sídelním kanovníkem (1899).

Dne 15. září 1899 byl císařem Františkem Josefem I. jmenován arcibiskupem pražským, což papež Lev XIII. 14. prosince téhož roku potvrdil. Biskupské svěcení přijal v katedrále sv. Václava v Olomouci (světitelé T. Kohn, M. Říha a F. Kalous) dne 6. ledna 1900 a v pražské katedrále sv. Víta byl slavnostně intronizován dne 14. ledna 1900. O rok později (15. dubna 1901) byl papežem Lvem XIII. kreován kardinálem Svaté církve římské titulem u sv. Štěpána na Celiu (S. Stephani in Celio Monte).

Pro svou mírnost a dobrotu byl v Praze velmi oblíben, ale zdravotně mu metropole nesvědčila. Byl c.a.k. tajným radou, členem panské sněmovny na říšské radě ve Vídni, dne 5. února 1903 se stal čestným rytířem a nositelem velkokříže řádu Maltézských rytířů a od 21. února 1910 i velkokříže uherského řádu sv. Štěpána.

Dne 28. srpna 1907 byla sv. Piem X. blahoslavena Zdislava z Lemberka. Jako metropolita4) založil v Praze-Bubenči arcibiskupské gymnasium s kolejí Tovaryšstva Ježíšova (1913). V roce 1901 dal na arcibiskupském letním sídle v Dolních Břežanech upravit vnitřní zámecké nádvoří a opařit je lodžií. Za jeho vlády činila roku 1904 rozloha mensálních panství v Červené Řečici 2084,21 ha, v Novém Rychnově 1857,80 ha, v Rožmitálu pod Třemšínem 9 284,55 ha a v Týně nad Vltavou 2 860,23 ha půdy. Za jeho pražského episkopátu si zřídili redemptoristé kolej v Obořišti (1902) a v Plzni (1907).

Před vypuknutím 1. světové války předsedal biskupské konferenci v rakouské části monarchie. Uprostřed války naléhalo vojenské velení na císaře Františka Josefa I., aby mírný a laskavý kardinál Skrbenský odešel do Olomouce a aby do neklidných Čech a do Prahy přišla pevnější ruka brněnského biskupa Huyna. A tak byl na přání vídeňského dvora po smrti kardinála Bauera na uprázdněný arcibiskupský stolec postulován olomouckou kapitulou dne 18. ledna 1916 skutečně kardinál Skrbenský, který navíc velice toužil po návratu na milovanou Moravu, a to navzdory četným prosbám Pražanů. Přestože postulace nebyla jednomyslná (kanovník Ehrmann byl proti), byla papežem Benediktem XV. dne 5. května 1916 potvrzena. K slavnostní intronizaci v olomoucké katedrále sv.Václava došlo dne 2. července 1916.

Arcibiskup Skrbenský se stal posledním moravským metropolitou, který byl zvolen svobodnou volbou kapituly, protože podle nového zákoníku církevního práva z roku 1917 byla tato privilegia kapitul (například i salzburské) suspendována. Po státním převratu v roce 1918 nebyl kardinál Skrbenský schopen se adaptovat, postavit se do čela moravského kněžstva a bránit se odpadlickému hnutí (dne 21. června 1920 k tomu vydal jen pastýřský list). Navíc po automobilové nehodě, při níž si zlomil nohu, se jeho pohyblivost zhoršila.

Zdravotní potíže i stále se měnící politicko-náboženská situace v zemi ho přiměly k rezignaci. Tu předložil kapitule v r. 1920. Kardinál Skrbenský žil zprvu jako kníže-arcibiskup emeritus v úplném soukromí na zámku v Krásném Březně u Ústí nad Labem, později na zámku řádu Německých rytířů v Dolní Dlouhé Loučce u Uničova na Moravě. Žil velice skromně a nenáročně, avšak jeho zadlužení příbuzní ho i nadále velmi potřebovali.

Byl posledním olomouckým arcibiskupem, který pocházel z moravského šlechtického a erbovního rodu.

Zemřel na zámku v Dolní Dlouhé Loučce dne 24. prosince 1938. Dne 30. prosince téhož roku byl pohřben v olomoucké katedrále sv. Václava do hrobky pod hlavní věží.

Literatura:

• HRABOVSKÁ Marie (2005): Lev Skrbenský z Hříště, svobodný pán a arcibiskup pražský a olomoucký. POODŘÍ č. 5, s. 30-31.

14. 2. 1711 Mankovice, † 21. 12. 1787 Bethabara v Americe Člen ochranovské Jednoty bratrské (Moravských bratří), misionář a cestovatel, vydavatel první eskymácké gramatiky a slovníku.

Syn Christiana Stacha z Mankovic a Marianny, dcery sedláka Hanse Münstera z Mankovic.

Do Ochranova uprchl v roce 1728 a v roce 1733 odplul se svým bratrancem Christianem Stachem za doprovodu Christiana Davida do Grónska, kde pobyl sedm let.

Druhou cestu do Grónska uskutečnil v roce 1742, aby napomáhal při budování Nového Ochranova, později cestoval Německem, do Holandska a Anglie; v roce 1751 byl poslán na misijní cestu na Labrador.

Úřad grónského misionáře složil až v roce 1771 odešel se svou ženou Rosinou do Severní Karoliny v sev. Americe a stal se učitelem.

Napsal Grönländische Grammatik a sestavil eskymácký slovník Grosses grönladischen Wörterbuch. Z jeho písňové tvorby je zařazeno devět písní do Zpěvníku Jednoty.

Literatura:

• Drábek Jaroslav (1962): Čtení o Moravských bratřích, Universum Press Co New York
• Gebauer Josef (2004): Stachové z Mankovic - exulanti a misionáři. In: Sborník III. konference Moravian v roce 2003, s. 30-35. Suchdol nad Odrou.
• Gebauerová, O., Gebauer, J. (2003): Matouš Stach z Mankovic - první misionář mezi eskymáky. 270. výročí bratrské misie v Grónsku. Evangelický týdeník Kostnické jiskry, 29. 10. 2003, roč. 88, č. 37, s. 3.

28. 9. 1914 Košatka, † 12. 12. 2000 hudebník, pedagog.

Pan Mgr. Václav Stuchlý se narodil v Košatce v domě č. p. 10. Je to druhý dům po pravé straně od hlavní cesty v ulici "Sakrovecká". Ulice "Sakrovecká" je místní komunikace vedoucí od dnes již zbourané, bývalé hospody u "Vavrečky".

Pan Mgr. Václav Stuchlý zde vyrůstal, od venkovských učitelů se učil hře na housle. Již ve svých jedenácti létech rozepisoval svému otci noty, podle kterých hrával v kapele. Hře na housle se učil dále na hudební škole v Ostravě-Mariánských Horách pod vedením vynikajícího učitele Antonína Nováka. Mezi roky 1929–1933 studoval na učitelském ústavu v Příboře, kde nabyl kvalifikaci pro 1. stupeň základních škol. V roce 1940 vykonal zkoušku způsobilosti pro vyučování na 2. stupni základních škol z předmětů matematika – přírodní vědy. V období 1941–1943 studoval hru na housle u vynikajícího brněnského pedagoga Viktora Noppa. Studium ukončil státní zkouškou ze hry na housle. V létech 1943 a 1944 absolvoval sbormistrovskou školu brněnského sboru Opus, kterou vedl prof. Vilém Steinman. Vysokoškolského vzdělání nabyl dálkovým studiem na Universitě Palackého v Olomouci v létech 1953–1958, kde studoval obory matematika a hudební výchova.

Na bohatém kulturním životě v Košatce se v období mezi dvěma světovými válkami podílel tím, že nacvičoval a řídil divadelní zpěvy, v dechovce hrával na pikolku, jako student dirigoval orchestr, ve smyčcové hrál na housle jako primista. Je také autorem i starobylého lidového tance, do něhož vybral známé lidové písně. Tento tanec pod názvem "Taněc z Košatky" předvádí dosud na svých vystoupeních Lašský soubor písní a tanců – Ondřejnica ze Staré Vsi nad Ondřejnicí.

Pedagogická dráha
Jeho prvním působištěm byla základní škola v Opavě, odtud pak přešel na školy do Velkých Hoštic a Oldřišova. V době II. světové války působil na 2. stupni základní školy v Adamově u Brna. Po osvobození se vrátil do rodného kraje, kde se stala jeho působištěm základní škola v Českém Těšíně, kde v roce 1945 založil Městskou hudební školu a stal se v ní prvním ředitelem. Od roku 1950 byl přeložen na pedagogické gymnasium pro vzdělávání učitelů, což byla střední škola v Ostravě. Po devítiletém působení byl ustanoven odborným asistentem na nově vzniklé Pedagogické fakultě v Ostravě, kde působil na katedře hudební výchovy plných 23 let až do odchodu do důchodu.

Veřejný kulturní život
Řídil pěvecké sbory, jako například provedení "České vánoční mše" J. J. Ryby s chrámovým sborem v Adamově roku 1943. Velikou zálibou pana Mgr. Václava Stuchlého byla komorní hudba. V době vojenské prezenční služby v roce 1937 se spolupodílel na vytvoření smyčcového kvarteta v Turnově. Působil i v komorním triu a kvartetu v Adamově. Vynikající úroveň mělo smyčcové kvarteto na Pedagogické fakultě v Ostravě, jehož byl členem.

Nelze opomenout i působení v cimbálových muzikách v národopisných souborech "Slezan" v Českém Těšíně, který vedl po válce po dobu pěti let jako sbormistr, "Dombrovan" v Orlové a "Odra" v Bohumíně. Působil v nich převážně jako primáš, flétnista, a také sólový zpěvák. Absolvoval s nimi řadu zájezdů do ciziny, a sice: do Polska, Jugoslávie, Itálie, Francie, Rakouska apod. Pro cimbálové muziky upravil 85 skladeb. S jeho cimbálovou muzikou byl natočen film "Život jako krásné pole".

Folklórní sběratelská činnost
Výsledkem jeho bohaté sběratelské činnosti lidových písní a hudby v létech 1946–1990 je bohatá sbírka, která má 12 svazků a obsahuje celkem 2927 písňových a instrumentálních zápisů. Je uložena v archívu Ústavu etnografie a folkloristiky v Brně.

Publikační a ediční činnost
Za svého působení na Pedagogické škole a Pedagogické fakultě v Ostravě v létech 1950–1982 zpracoval a uveřejnil kromě většího množství článků, zpráv a recenzí i čtyři charakteristiky význačných zpěváků a 2 studie z vlastních písňových výzkumů. Pro studijní potřeby posluchačů připravil 5 kusů skript, pro školy a národopisné soubory bylo vydáno 7 písňových sbírek.

V osobě pana Mgr. Václava Stuchlého se spojuje dlouholetá pedagogická zkušenost s láskou k rodnému kraji a jeho lidové kultuře. Proto je právem přiřazován k zasloužilým sběratelům a folkloristům. Jeho práce je trvalým přínosem ke studiu lidové kultury moravskoslezské oblasti, z něhož budou ještě dlouho čerpat i příští generace.

14. 11. 1895 Bernartice nad Odrou, † 24. 12. 1982 Hustopeče nad Bečvou varhaník, dirigent a hudební skladatel.

František syn domkaře, chalupníka, lidového muzikanta a varhaníka Františka Šimíčka a jeho manželky Kristýny, rozené Horákové byl v pořadí třetí dítě z devíti (č. p. 108 v Bernarticích nad Odrou).

Už ve třinácti letech ovládal dobře hru na housle, klavír, trubku a baskřídlovku. Dvouletou Hudební školu Matice školské v Ostravě – Mariánských Horách v oboru varhan absolvoval s vyznamenáním za jeden rok (v roce 1911) a ihned poté nastoupil 1. června na varhanické místo ve svém rodišti. Tímto dnem započal svoji dlouholetou varhanickou činnost spolu s řízením kostelního sboru a orchestru.

1. světová válka však přerušila jeho mladistvý elán a prvního září 1915 nastoupil vojenskou službu. Čekaly ho mnohé útrapy na válečných frontách – jednou na ruské, dvakrát na italské – dvakrát byl zraněn a domů se vrátil až v květnu 1919. Opět se uchází o varhanické místo a působí nejprve v Hradčovicích u Uherského Brodu a potom na Starém Jičíně.

Zde se seznámil se Štěpánkou Perdulovou (1898–1965), která byla vyučená švadlena a rovněž dobrá zpěvačka. V roce 1922 se s ní oženil a bydleli v malém domku na Starém Jičíně, č. p. 29 (dům už byl zbořen), který zakoupil bratr Štěpánky, František Perdula. Bydleli zde ve dvou místnostech až do roku 1938. Postupně přicházely na svět děti – František 1923, Marie 1924, Stanislav 1926, Jiřina 1930, Ludmila 1931, Karel 1935. Až v domě nakonec bydlelo celkem 10 osob.

Dne 23. 11. 1938 se František Šimíček s rodinou stěhuje do Hustopeč nad Bečvou, kde se ujímá varhanické činnosti až do roku 1945. Zde se v r. 1942 narodilo sedmé a poslední dítě Šimíčkovy rodiny, pokřtěné jménem Jan.

Po osvobození naší republiky se v roce 1945 rodina stěhuje do Nového Jičína, kde František Šimíček nastupuje místo ředitele kůru v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Za pomoci několika hudebních starousedlíků, dále P. Bedřicha Hýži a kapelníka Františka Starůstky, se mu podařilo dát dohromady 45členný kostelní smíšený sbor a 24členný orchestr. Stál i u zrodu Novojičínského symfonického orchestru, který po něm převzal učitel Štindl. V roce 1950 byl odsouzen k trestu smrti pro politickou činnost jeho nejstarší syn František (později změněno na doživotí), takže rodina neměla na růžích ustláno.

Také proto se František Šimíček ponořil do světa duchovní hudby a začal se více – vedle svých varhanických povinností – věnovat kompozici, zvláště v oblasti duchovní hudby. Doslova kaligrafické notové písmo ryje do blan a postupně rozmnožuje a zasílá své skladby na objednávky varhaníkům z jiných farností. Rozepisuje party ze mší jak pro sbor, tak i muzikanty. Dennodenně píše na svém pracovním, umělecky vyřezávaném stole (po bývalém německém muzikantovi) v jednom ze čtyř pokojů bytu čtvrté kategorie na tehdejší ulici Stalinova 54 (dnes ul. K Nemocnici) nad hospodou U Starého slunce.

A jak čas běží, dostává další krutou ránu – 16. ledna 1965 umírá jeho žena Štěpánka, věrná družka a vroucí křesťanka, která se po celý život starala o domácnost a vychování sedmi dětí.

Z Nového Jičína odchází na podzim r. 1965 do Hustopeč nad Bečvou, kde se ve svých 70 letech opět ujímá varhanické činnosti a bydlí na faře až do roku 1971. Mezitím byl jeho syn František propuštěn z jáchymovského vězení, ale po vstupu vojsk Varšavské smlouvy mu utíká na „Západ“ před NKVD.

Potom se František Šimíček stěhuje do Hradce Králové k dceři Ludmile. V Hradci Králové prožívá renesanci v oblasti dechové hudby. Navštěvuje nahrávací studio Československého rozhlasu Hradec Králové, kde natáčejí východočeské dechové orchestry, což ho inspiruje k další tvorbě.

V roce 1977 se opět stěhuje s dcerou Ludmilou a jejím manželem Zbyňkem Šlerkou do Hustopeč nad Bečvou, kde společně bydlí v podnájmu ve vile u nádraží. Dcera se mezitím snaží zrenovovat rodinný dům v jeho milovaném rodišti v Bernarticích nad Odrou (č. p. 108), kam se 84letý František Šimíček chtěl vrátit... Bohužel, jeho přání se už nevyplnilo, umírá večer 24. 12. 1982 v náručí své dcery Ludmily. Je pochován v hrobce svých rodičů se sestrou Marii a manželkou Štěpánkou, jejíž ostatky byly převezeny ze starojického hřbitova do Bernartic nad Odrou.

Stovky děkovných dopisů od různých varhaníků, sbormistrů či farních úřadů ze všech koutů naši vlasti (viz níže) mu byly tou nejlepší odměnou za skladatelskou práci. Měl především na zřeteli, že se na kůrech scházejí nadšení amatéři, kteří svou lásku k Bohu chtějí projevit zpěvem a hudbou. Proto je jeho melodika prostá, vroucná, skrývá v sobě mnoho nálad, ale v žádném případě není podbízivá.

František Šimíček byl typem muzikanta, který si v dramatických dobách minulých desetiletí zachoval lidskou důstojnost a moudrost, kterou převedl do hudební řeči.

Výběr z tvorby duchovní (celkem na 100 titulů):
I. Česká mše vánoční pro sóla, sbor, orchestr a varhany
II. Česká mše (text liturgický) pro smíšený sbor a varhany
III. Česká mše vánoční (Pane, smiluj se) pro smíšený sbor, varhany a smyčcový orchestr
IV. Česká mše vánoční pro smíšený sbor a varhany
V. Český mše „Zádušní“ pro soprán, alt a varhany
VI. Česká mše k P. Marii pro smíšený sbor a varhany (text Fr. Žák)
Čtyři biblické písně pro sólový hlas a varhany
Osm zpěvů Aleluja (před Evangeliem)
Tebe Boha chválíme pro smíšený sbor a varhany
Ave Maria pro soprán, alt a varhany
Tři sbory na Velký pátek pro smíšený sbor a varhany
Zpěvy k slavnosti Božího Těla pro smíšený sbor a varhany
Deset pohřebních písní pro 3–4hlas. smíšený sbor
dále Vánoční koledy, písně a zpěvy pro různé příležitosti jak pro sóla tak i pro smíšené sbory s doprovodem varhan.

Seznam skladeb natočených v Českém rozhlasu Hradec Králové v letech 1971–1978:
Dechová hudba: Poštovní kvapík, Švarný mysliveček (polka), Pozdrav přátelům (pochod), V dobrém rozmaru (polka), Mazurka, Na břehu Orlice (valčík), Kdo dřív (kvapík), Po starodávnu (polka), Ve víru dne (valčík), Pod Starojickým hradem (pochod).

Další skladby pro dechový orchestr v klavírní nebo orchestrální verzi:
Pozdrav domovu (pochod), Na kolotoči (polka), Jarní polka (text J. Pokorný), Lázeňská polka, V lese (polka), Vzpomínka (píseň k pohřbu), Poslední pozdrav (píseň k pohřbu), Janinka tančí (polka), Helenka (mazurka), Jen z vesela (polka), Naším rybářům, pochod (text M. Šimíčková), Když slavík zpívá, valčík (text M. Šimíčková), Blahopřání, valčík (text M. Šimíčková), Valčík naší mámy, Zimní polka (text M. Šimíčková), Dagmar (mazurka), Uhaslá hvězda (smuteční pochod), K zahradě míru (smuteční pochod), Chryzantemy (smuteční pochod), Májový večer (serenáda), K bráně hřbitova (smuteční pochod), Lekníny kvetou (mazurka), Houpavá (polka), Smím prosit? (valčík), Masopustní rej (valčík), V první taneční (valčík), Petrův zdar (pochod), K požáru (kvapík), Na Skalkách (polka), Radostný máj (polka), Pro naši babičku (sousedská), Bernartická polka (text Fr. Hanzelka), Rozloučení (valčík), Po starodávnu (třasák), Žertovná polka, Švarný mysliveček, polka (text J. Pokorný), Na shledanou (píseň k pohřbu), Hrejme píseň dokola (směs národních písní).

Sborové skladby:
Slavnostní sbor – na uvítání rodákům při sjezdu v rodné obci v Bernarticích nad Odrou 2. července 1937 (text učitel Fr. Hanzelka) – kompozice pro smíšený sbor
Slavnostní sbor – u příležitosti 600 let založení obce Bernartice nad Odrou v roce 1974. Jde o nový sbor na stejný text Fr. Hanzelky z roku 1937 – kompozice pro smíšený sbor.
Vlaštovičky – pro ženský sbor, Kopřivnické písně – pro ženský sbor, Malá zvonička – smíšený sbor (text M. Šimíčková), Dárek z pouti – pro smíšený sbor (text Fr. L. Čelakovský), Přání v písni – pro smíšený sbor (text M. Šimíčková)

Národní písně v úpravě Fr. Šimíčka – pro smíšený sbor:
Čierna vlna (valašská), U Dunaja (slezská), Pod dubem (z Čech), Adámku náš (z Čech), Dobrú noc (slovenská), A já vždycky (z Čech), Jel sedlák vorati (z Čech), Kdyby se sedláci nerodili (chodská)

Národní písně v úpravě pro ženský sbor:
Aby nás Pán Bůh miloval (z Čech), Jenom ty mně má panenko (z Moravy), Prší, prší, len sa leje (slovenská), Pod dubem (z Čech), Kdyby mně to Pán Bůh dal (z Čech), Hejdumda (z Moravy), Daj myslivečku (z Moravy)

Očarovaná dědina
Komedie o třech jednáních s hudbou a se zpěvy na text Františka Hanzelky.
Vydala edice obrození v Novém Jičíně na Moravě 1924.

26. 7. 1914 Spálov, † 12. 7. 1999 Spálov Významný vlastivědný, osvětový a školský pracovník, učitel, hudebník a organizátor kulturního života.

Text v pdf.

22. 12. 1897 Lipník nad Bečvou, † 1971 Divadelník.

Sudičky mu předurčily celý směr a smysl života - divadlo. Prkna, co prý znamenají svět. Jeho otec Karel František Štětka byl svou profesí divadelní herec a dlouholetý šéf divadelní společnosti (od roku 1894). Oldřich Štětka se automaticky stává členem otcovy divadelní společnosti, kde obsazuje dětské role, ve 24 letech přebírá od otce vedení společnosti. Také první sňatek Oldřicha Štětky s Marií Šneiderovou je kumštýřský - manželka pochází z Plzně, bydlí v Českém Těšíně (stejně jako v té době Štětka) a její povolání je divadelní herečka. Pro doplnění: víte, čím byl její otec Karel Šneider? Odpověď je nasnadě - divadelní herec. Teprve druhý sňatek r. 1937 ale zavádí Oldřicha Štětku do Staré Vsi - jeho žena je členkou ochotnického divadla v obci. Éra putování za publikem nenávratně končí.

Rod Štětků patří k posledním, které na Ostravsku propagovaly a provozovaly dnes již neexistující kočovné divadlo. Z dochovaných rukopisů je zřejmé, jak se tyto kočovné herecké společnosti bily o místo na slunci, jak na začátku tohoto století zvoní umíráček hercům, zvyklým po vystoupení sbalit své skromné nádobíčko na povoz a vyrazit na další "štaci" za obživou. Z těžce získávaného krajíce stále více ukusují vznikající ochotnické společnosti na českém i moravském venkově, o kamenných divadlech ani nemluvě.

Štětkova společnost je nositelkou češství, K. F. Štětka, přes padesát let ředitel kočovné divadelní společnosti, čelí odnárodňování Slezska a Těšínska na přelomu století, povzbuzuje národní vědomí Čechů a Slovanů žijících ve Vídni, kde hraje po několik týdnů. Výčet míst navštívených na Ostravsku by byl obsáhlý. Například Hrabyně - zdejší hostinský Chamrád sám svážel na představení obecenstvo z okolí. Věrnou diváckou kulisu tvořili obyvatelé Klimkovic - zasloužil se o to mimo jiné Dr. Podivínský (manžel národní umělkyně Jarmily Glazarové), dále společnost předvádí své herectví v Orlové, Opavě, Porubě, Polance, Studénce, Novém Jičíně…

Pestrý byl i repertoár Štětkovy společnosti: hry Tyla, Stroupežnického, Vrchlického, Shakespeara. Oldřich Štětka v r. 1947 ve Staré Vsi spoluzakládá divadelní spolek Svornost, jehož patronem je - jak bylo tehdy zvykem - místní JZD. V souboru uplatňuje nepřebernou škálu zkušeností, přes svůj věk je stále činorodý a sám neúnavně vystupuje například ve hře podle F. X. Šaldy Směry života, režíruje hry Exulanti, Muzikantská Liduška a další. Kromě toho stále spolupracuje s Československým rozhlasem v Ostravě (zde byl zaměstnán od roku 1938), píše i upravuje hry.

Literatura:

• Chvostek J. (2000): Osobnosti obce, POODŘÍ 3/2000

13. 9. 1801 Suchdol nad Odrou (v čp. 159 - rychtářství), † 8. 11. 1878 Suchdol nad Odrou

Poslední dědičný rychtář, za nějž byla tato funkce 1849 zrušena. Navštěvoval místní základní školu a pak gymnázium v Opavě. Poslanec za Moravu a Slezsko v ústavodárném říšském sněmu ve Vídni a rovněž na sněmu v Kroměříži (r. 1848-1849).

Byl spolužákem Františka Palackého a přítelem Hanse Kudlicha, který je znám jako "osvoboditel sedláků" (podal návrh na zrušení poddanství).

Byl pohřben za velké účasti obyvatel na katolickém hřbitově v Suchdole nad Odrou poblíž tzv. rychtářské lípy.

Foto je převzato z knihy Clause Mannsbarta "Chronik der Marktgemeinde Zauchtel a. d. Oder", která vyšla v r. 2005.

18. 6. 1920 v Polance nad Odrou v domě čp. 14 (dnes je tento dům na ulici U Rybníčku), † 29. 10. 1982 v Polance na Odrou

F. Veverka stejně jako mnoho jiných bojovníků ze západní fronty byl léta opomíjen a jeho život šel složitými cestami.

F. Veverka byl syn Albína Veverky a Anděly, roz. Rýpalové, měl bratra Josefa a sestru Marii. Rodiče byli za války internováni ve Svatobořicích. Vyučil se soustružníkem kovů a nastoupil jako soustružník ve Vítkovicích. Vojenskou prezenční službu už nenastoupil, blížila se válka...

Dne 15. května 1939 uprchl do Polska, pak odjel do francouzského Boulogne, podepsal závazek na službu v cizinecké legii a 2. srpna 1939 odjel z pevnosti Saint Jean v Marseille do alžírského Sidi-bel-Abbès. Po vypuknutí války – zrušení závazku vůči legii. Zařazen do čs. armády formující se ve Francii a 1. listopadu 1939 prezentován v táboře Agde. Byl zařazen k 11. rotě 1. pěšího pluku, absolvoval zkrácený zbrojířský a řidičský kurz a 20. Prosince 1939 byl jako plukovní zbrojíř zařazen ke 2. čs. pěšímu pluku. Po zahájení německé ofenzívy byl 23. května 1940 zařazen k tzv. divizní pěchotě jako řidič automobilu, bojoval na frontě mezi Seinou a Loirou a poraženou Francii opustil s troskami čs. pozemních jednotek v přístavu Séte na lodi Mohamed Ali El-Kebir. Přes Gibraltar pak transport dorazil 12. července 1940 do anglického Liverpoolu.

V karanténním táboře Cholmondeley byl 17. srpna 1940 na vlastní žádost přemístěn k letectvu a 21. září byl přijat do RAF VR v nejnižší hodnosti AC2. Odeslán do školy, kde se cvičili elektrikáři, přístrojáři a zbrojíří, pak do školy pozemních zbrojířů 2. GAS v Manby a 20. března 1941 byl zařazen k 311. čs. bombardovací peruti do funkce zbrojíře, 12. července 1941 povýšen na svobodníka.

Na vlastní žádost byl 5. ledna 1942 přemístěn do školy palubních střelců 7 Air Gunnery School (AGS) ve Stormy Down, 28. března 1942 povýšen na sergeanta a 1. dubna jako kvalifikovaný palubní střelec přemístěn do operačního výcviku v East Wretham, odkud byl s osádkou F/Lt Bohumila Lišky přemístěn zpátky k 311. peruti, mezitím byl povyšován na desátníka, četaře a Flight Sergeanta. S jednotkou podnikal hlídkové protiponorkové lety nad Biskajským zálivem, nejprve na Wellingtonech, později na Liberatorech.

Postupně se vypracovával mezi nejlepší střelce. Největší proslulost, ale i vážná zranění, mu přinesla bitva proti přesile nepřátelských dálkových stíhačů při protiponorkové hlídce 7. října 1943. Posádka Liberatoru, pilotovaného F/Sgt Josefem Kuhnem, byla tehdy napadena čtyřmi Junkersy Ju 88, které hned při prvním útoku palbou vyřadily jeho zadní střeleckou věž z boje a zranily F/Sgt. Veverku na pravé noze. Odmítaje pomoc, opustil svou věž a doplazil se k pravému bočnímu kulometu, jehož střelec Sgt. Alois Matýsek byl pro zranění na noze a rameni vyřazen z akce. V průběhu odrážení dalších útoků pak Veverka utrpěl průstřel obličeje (ztratil přitom dvacet zubů). Aby se nezalkl svou krví, nacpal si do úst kapesník a pokračoval v palbě tak dlouho, dokud nepřítel útok nepřerušil. Letoun s prostřílenými nádržemi, vyřazenou hydraulikou, interkomem a prostříleným kormidlem pak nouzově přistál na letišti St Eval.Po vyléčení ze zranění v bojích pokračoval a vykonal celkem 50 letů proti nepříteli, celkově 461 letových hodin.

Byla mu udělena vysoce ceněná Distinguished Flying Medal jako jednomu z mála čs. letců (absolvoval 50 letů proti nepříteli, celkem 46l letových hodin). Získal dvakrát Československý válečný kříž, dvakrát Československou medaili Za chrabrost před nepřítelem, Medaili Za zásluhy I. st., Československou vojenskou pamětní medaili se štítky F-VB a dále The 1939–1943 Star, Atlantic-Star, France-Germany Star a Defence Medal.

Po návratu do vlasti byl jmenován ppor. letectva v záloze a v r. 1950 povýšen na por. letectva v záloze. Od r. 1951 pracoval opět jako soustružník kovů ve Vítkovických železárnách. Do konce svého života žil v rodné Polance, kde zemřel ve věku 63 roků.

Zpracováno dle materiálů poskytnutých Mgr. Jaroslavem Králem z Polanky nad Odrou, doplněných PaedDr. Karlem Sýkorou z Proskovic.

23. 1. 1900 Suchdol nad Odrou, † 20. 11. 1976 Praha Hudební skladatel, dirigent, pedagog.

V Suchdolu nad Odrou, kde se J. Vincourek narodil, bydleli Vincourkovi jen krátce. Při sčítání obyvatelstva oba rodiče uvedli jako obcovací řeč moravskou češtinu, přesto několikaměsíčnímu Josefovi byla přiřčena jako rodná řeč němčina. Patrně i německé prostředí bylo příčinou, že se rodina brzo přestěhovala do Přívozu a poté do Prostějova, kde Josef vystudoval gymnázium. Jeho spolužákem a blízkým přítelem byl Jiří Wolker, se kterým sedával v jedné lavici, a jejich přátelství trvalo až do Wolkerovy smrti.

Josef Vincourek vystudoval pražskou konzervatoř u Josefa Kličky, zpěvu se učil u E. Buriana v jeho pěvecké škole a doprovázel také bratry Buriany na jejich koncertech. Od počátku se cílevědomě věnoval klasickému hudebnímu umění. Krátce působil jako dirigent v olomouckém divadle (1920), poté dostal místo dirigenta v brněnské opeře u F. Neumanna. V roce 1924 odejel na pozvání Oskara Nedbala do Slovenského národného divadla v Bratislavě, kde mnohdy vystupoval i při premiérách. Zde se aktivně podílel na budování slovenského operního umění, které se po vzniku samostatné republiky začalo teprve rozvíjet. V letech 1924-1945 působil na Hudební akademii, kde stál při počátcích dirigentského oddělení. Pod jeho pedagogickým vedením vyrostli významní slovenští hudebníci jako Suchoň, Jurovský, Očenáš, Kardoš a další. V roce 1938 byl jmenován šéfem opery Slovenského národného divadla (do r. 1945). Slovensko se stalo jeho druhým domovem.

Po druhé světové válce se vrátil do Čech, kde byl jmenován dirigentem České filharmonie, dirigentem Národního divadla a posléze zakládal zpěvohru na Kladně. V letech 1956-1958 se stal šéfem opery v Ostravě, ale ze zdravotních důvodů se vrátil zpět na Slovensko, kde byl jmenován vedoucím opery Státního divadla v Košicích. V roce 1962 odešel na zasloužený odpočinek a v roce 1970 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Zdroje:

• Gregor V. (1987): Hudební místopis Severomoravského kraje. Ostrava
• kol. (1999): Český biografický slovník XX. století. 3. díl, Q-Ž. Praha.
• Říčan D. (2000): Josef Vincourek - hudební pedagog a dirigent, POODŘÍ č. 1

5. 5. 1846 Suchdol nad Odrou, † 1. 8. 1919 Vídeň německý malíř žánrových obrazů a portrétista.

W. Vita studoval na vídeňské akademii a jeho učiteli byli malíři Peter Johann Nepomuk Geiger, Eduard von Engerth, Karl von Blaas a Heinrich von Angeli. Od r. 1870 si zvolil Vídeň za své trvalé bydliště. Portrétoval mezi jinými Antona von Schmerling a Thaddäuse Peithnera von Lichtenfels. Později obdržel také zakázky z císařského dvora, kde maloval jeho nejvýznamnější představitele včetně samotného císaře Františka Josefa I.

24. 12. 1848 Uničov, † 15. 9. 1924 Nový Jičín Muzejní pracovník, soukromý vydavatel, vlastivědný pracovník, četnický strážmistr.

Většinu svého života se zabýval různorodou vlastivědnou prací. Podařilo se mu zachránit a zaznamenat mnoho z kulturního dědictví obyvatel Kravařska. Jeho hlavním zájmem byla geologie a mineralogie. Patřil rovněž k průkopníkům archeologie na Kravařsku, zabýval se rovněž etnografií, všímal si dějin, sbíral písemné památky, zaznamenal historii mnoha objektů a událostí.

Přispíval do různých časopisů svými povídkami, které byly tématicky zaměřeny na přírodovědu nebo dějiny. Byl zván jako přednášející na schůze spolků a spolupracoval s muzeem v Novém Jičíně.

V místě jeho nejdelšího působení, v Suchdole nad Odrou, kde pracoval 25 let v místní četnické stanici, má dnes expozici.

Místa působení: Nový Jičín, Suchdol nad Odrou, Žilina u Nového Jičína, Kravařsko, Novojičínsko

Instituce: Muzeum Nový Jičín

Poznámka: přispíval do řady časopisů; psal německy

Více viz text Daniela Říčana v časopise POODŘÍ.

Literatura:

• Ficek,V.: Biografický slovník širšího Ostravska. 2. Opava 1976.
• Říčan Daniel (2008): Polyhistor Kravařska Stephan Weigel, POODŘÍ 3, s. 64-74.

2. 3. 1721 Suchdol nad Odrou, † 17. 11. 1808 Goshen (sev. Amerika) Bratrský kazatel a cestovatel.

David Zeisberger patřil k těm Moravanům, kteří ve své době "tvořili dějiny Nového světa".

Narodil se v Suchdole nad Odrou v čp. 115 (Horní dvůr) a v pěti letech odešel s rodiči do Ochranova. V roce 1736 se odebral do Georgie v severní Americe. Vrátil se však do Evropy a vystudoval v Holandsku.

Po ukončení studií přesídlil s rodiči do Pensylvánie, kde započal misijní práci mezi Indiány a Delavary; hájil jejich práva proti bílým utlačovatelům. Když si osvojil irokeskou řeč, napsal irokeskou gramatiku a irokeský slovník. Založil asi 13 indiánských osad - sborů. Dějiny USA o něm píší jako o Apoštolu indiánů. Jeho životní osudy se staly předlohami pro romány a povídky o divokém západu i dějepisných studií.

Více viz příspěvek Daniela Říčana z časopisu POODŘÍ č. 1/2008.(pdf)

Zdroje:

• KŘÍŽOVÁ M. (2000): Apoštol indiánů - David Zeisberger, bratrský misionář v Severní Americe. In: Dějiny a současnost č. 6, s. 16-21.
• KŘÍŽOVÁ, Markéta (2001): Misionář ze Suchdola nad Odrou. In: Zapadlí vlastenci. 2. Bruntál, Moravská expedice v Moravském Berouně, s. 18-30.
• KUCOVÁ L. (2009): Masakr moravských misionářů v Gnadenhutten na Mahoni. In: Sborník IV. konference Moravian v r. 2006, s. 22-27.
• OLMSTEAD E. P. (1991): Blackcoats among the Delaware. Ohio, Kent. State University Press.
• OLMSTEAD E. P. (1997): David Zeisberger. A life among the Indians. Ohio, Kent. State University Press.
• ŘÍČAN D. (2008a): David Zeisberger - apoštol indiánů. POODŘÍ č. 1, s. 55-60.
• ŘÍČAN D. (2008b): David Zeisberger, apoštol indiánů. Moravian, Historicko-vlastivědná společnost v Suchdole nad Odrou, sv. 8, 64 s.

11. 2. 1701 Suchdol nad Odrou (v čp. 116), † 21. 11. 1781 Herrnhut (Ochranov), Německo

Syn svobodného sedláka z Horního dvora. Emigroval do Saska a jako tesař se zúčastnil výstavby Ochranova s Davidem Nitschmanem a Christianem Davidem. Procestoval celou severní Evropu.

Působil v Dánsku, Švédsku a Norsku mezi kmeny Laponců.